Ecclesiastes 1

Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

Bunlar Yeruşalim’de krallık yapan Davut oğlu Vaiz’in sözleridir:

Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

“Her şey boş, bomboş, bomboş!” diyor Vaiz.

Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

Ne kazancı var insanın Güneşin altında harcadığı onca emekten?

Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

Kuşaklar gelir, kuşaklar geçer, Ama dünya sonsuza dek kalır.

Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

Güneş doğar, güneş batar, Hep doğduğu yere koşar.

Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

Rüzgar güneye gider, kuzeye döner, Döne döne eserek Hep aynı yolu izler.

Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

Bütün ırmaklar denize akar, Yine de deniz dolmaz. Irmaklar hep çıktıkları yere döner.

Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

Her şey yorucu, Sözcüklerle anlatılamayacak kadar. Göz görmekle doymuyor, Kulak işitmekle dolmuyor.

Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

Önce ne olduysa, yine olacak. Önce ne yapıldıysa, yine yapılacak. Güneşin altında yeni bir şey yok.

Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.

Var mı kimsenin, “Bak bu yeni!” diyebileceği bir şey? Her şey çoktan, bizden yıllar önce de vardı.

Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.

Geçmiş kuşaklar anımsanmıyor, Gelecek kuşaklar da kendilerinden sonra gelenlerce anımsanmayacak.

Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,

Ben Vaiz, Yeruşalim’de İsrail kralıyken

A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)

kendimi göklerin altında yapılan her şeyi bilgece araştırıp incelemeye adadım. Tanrı’nın uğraşsınlar diye insanlara verdiği çetin bir zahmettir bu.

Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

Güneşin altında yapılan bütün işleri gördüm; hepsi boştur, rüzgarı kovalamaya kalkışmaktır!

Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.

Eğri olan doğrultulamaz, eksik olan sayılamaz.

Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.

[] Kendi kendime, “İşte, bilgeliğimi benden önce Yeruşalim’de krallık yapan herkesten çok artırdım” dedim, “Alabildiğine bilgi ve bilgelik edindim.”

I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.

Kendimi bilgi ve bilgeliği, deliliği ve akılsızlığı anlamaya adadım. Gördüm ki, bu da yalnızca rüzgarı kovalamaya kalkışmakmış.

Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.

Çünkü çok bilgelik çok keder doğurur, bilgi arttıkça acı da artar.