Psalms 137

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

 Vid Babels floder,      där sutto vi och gräto,  när vi tänkte på Sion.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

 I pilträden som där voro      hängde vi upp våra harpor.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

 Ty de som höllo oss fångna      bådo oss där att sjunga,  och våra plågare      bådo oss vara glada:  »Sjungen för oss      en av Sions sånger.»

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

 Huru skulle vi kunna sjunga      HERRENS sång      i främmande land?

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

 Nej, om jag förgäter dig, Jerusalem,      så förgäte min högra hand sin tjänst.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

 Min tunga låde vid min gom,      om jag upphör att tänka på dig,  om jag icke låter Jerusalem      vara min allra högsta glädje.

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

 Tänk, HERRE, på Jerusalems dag,      och straffa Edoms barn,  dem som ropade: »Riven ned, riven ned det      ända till grunden.»

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

 Dotter Babel, du ödeläggelsens stad,  säll är den som får vedergälla dig  allt vad du har gjort oss.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

 Säll är den som får gripa dina späda barn  och krossa dem mot klippan.