Job 29

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Åter hov Job upp sin röst och kvad:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

 Ack att jag vore såsom i forna månader,  såsom i de dagar då Gud gav mig sitt beskydd,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

 då hans lykta sken över mitt huvud  och jag vid hans ljus gick fram genom mörkret!

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

 Ja, vore jag såsom i min mognads dagar,  då Guds huldhet vilade över min hydda,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

 då ännu den Allsmäktige var med mig  och mina barn stodo runt omkring mig,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

 då mina fötter badade i gräddmjölk  och klippan invid mig göt ut bäckar av olja!

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

 När jag då gick upp till porten i staden  och intog mitt säte på torget,

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

 då drogo de unga sig undan vid min åsyn,  de gamla reste sig upp och blevo stående.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

 Då höllo hövdingar tillbaka sina ord  och lade handen på munnen;

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

 furstarnas röst ljöd då dämpad,  och deras tunga lådde vid gommen.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

 Ja, vart öra som hörde prisade mig då säll,  och vart öga som såg bar vittnesbörd om mig;

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

 ty jag räddade den betryckte som ropade,  och den faderlöse, den som ingen hjälpare hade.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

 Den olyckliges välsignelse kom då över mig,  och änkans hjärta uppfyllde jag med jubel.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

 I rättfärdighet klädde jag mig, och den var såsom min klädnad;  rättvisa bar jag såsom mantel och huvudbindel.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

 Ögon blev jag då åt den blinde,  och fötter var jag åt den halte.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

 Jag var då en fader för de fattiga,  och den okändes sak redde jag ut.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

 Jag krossade den orättfärdiges käkar  och ryckte rovet undan hans tänder.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

 Jag tänkte då: »I mitt näste skall jag få dö,  mina dagar skola bliva många såsom sanden.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

 Min rot ligger ju öppen för vatten,  och i min krona faller nattens dagg.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

 Min ära bliver ständigt ny,  och min båge föryngras i min hand.»

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

 Ja, på mig hörde man då och väntade,  man lyssnade under tystnad på mitt råd.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

 Sedan jag hade talat, talade ingen annan;  såsom ett vederkvickande flöde kommo mina ord över dem.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

 De väntade på mig såsom på regn,  de iade upp sina munnar såsom efter vårregn.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

 När de misströstade, log jag emot dem,  och mitt ansiktes klarhet kunde de icke förmörka.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

 Täcktes jag besöka dem, så måste jag sitta främst;  jag tronade då såsom en konung i sin skara,  lik en man som har tröst för de sörjande.