Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
EL HOMBRE nacido de mujer, Corto de días, y harto de sinsabores:
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Que sale como una flor y es cortado; Y huye como la sombra, y no permanece.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
¿Y sobre éste abres tus ojos, Y me traes á juicio contigo?
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
¿Quién hará limpio de inmundo? Nadie.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Ciertamente sus días están determinados, y el número de sus meses está cerca de ti: Tú le pusiste términos, de los cuales no pasará.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Si tú lo dejares, él dejará de ser: Entre tanto deseará, como el jornalero, su día.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Porque si el árbol fuere cortado, aún queda de él esperanza; retoñecerá aún, Y sus renuevos no faltarán.
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Si se envejeciere en la tierra su raíz, Y su tronco fuere muerto en el polvo,
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Al percibir el agua reverdecerá, Y hará copa como planta.
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Mas el hombre morirá, y será cortado; Y perecerá el hombre, ¿y dónde estará él?
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Las aguas de la mar se fueron, Y agotóse el río, secóse.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Así el hombre yace, y no se tornará á levantar: Hasta que no haya cielo no despertarán, Ni se levantarán de su sueño.
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
¡Oh quién me diera que me escondieses en el sepulcro, Que me encubrieras hasta apaciguarse tu ira, Que me pusieses plazo, y de mí te acordaras!
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Si el hombre muriere, ¿volverá á vivir? Todos los días de mi edad esperaré, Hasta que venga mi mutación.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Aficionado á la obra de tus manos, Llamarás, y yo te responderé.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Pues ahora me cuentas los pasos, Y no das tregua á mi pecado.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Tienes sellada en saco mi prevaricación, Y coacervas mi iniquidad.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Y ciertamente el monte que cae se deshace, Y las peñas son traspasadas de su lugar;
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Las piedras son desgastadas con el agua impetuosa, Que se lleva el polvo de la tierra: de tal manera haces tú perecer la esperanza del hombre.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Para siempre serás más fuerte que él, y él se va; Demudarás su rostro, y enviaráslo.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Sus hijos serán honrados, y él no lo sabrá; Ó serán humillados, y no entenderá de ellos.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Mas su carne sobre él se dolerá, Y entristecerse ha en él su alma.