Job 7

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Porventura não tem o homem duro serviço sobre a terra? E não são os seus dias como os do jornaleiro?
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Como o escravo que suspira pela sombra, e como o jornaleiro que espera pela sua paga,
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
assim se me deram meses de escassez, e noites de aflição se me ordenaram.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Havendo-me deitado, digo: Quando me levantarei? Mas comprida é a noite, e farto-me de me revolver na cama até a alva.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
A minha carne se tem vestido de vermes e de torrões de pó; a minha pele endurece, e torna a rebentar-se.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Os meus dias são mais velozes do que a lançadeira do tecelão, e chegam ao fim sem esperança.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Lembra-te de que a minha vida é um sopro; os meus olhos não tornarão a ver o bem.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Os olhos dos que agora me veem não me verão mais; os teus olhos estarão sobre mim, mas não serei mais.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
Tal como a nuvem se desfaz e some, aquele que desce à sepultura nunca tornará a subir.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Nunca mais tornará à sua casa, nem o seu lugar o conhecerá mais.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Por isso não reprimirei a minha boca; falarei na angústia do meu espírito, queixar-me-ei na amargura da minha alma.
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Sou eu o mar, ou um monstro marinho, para que me ponhas uma guarda?
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Quando digo: Confortar-me-á a minha cama, meu leito aliviará a minha queixa,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
então me espantas com sonhos, e com visões me atemorizas;
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
de modo que eu escolheria antes a estrangulação, e a morte do que estes meus ossos.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
A minha vida abomino; não quero viver para sempre; retira-te de mim, pois os meus dias são vaidade.
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Que é o homem, para que tanto o engrandeças, e ponhas sobre ele o teu pensamento,
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
e cada manhã o visites, e cada momento o proves?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Até quando não apartarás de mim a tua vista, nem me largarás, até que eu possa engolir a minha saliva?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Se peco, que te faço a ti, ó vigia dos homens? Por que me fizeste alvo dos teus dardos? Por que a mim mesmo me tornei pesado?
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Por que me não perdoas a minha transgressão, e não tiras a minha iniquidade? Pois agora me deitarei no pó; tu me buscarás, porém eu não serei mais.