Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

O homem, nascido da mulher, é de poucos dias e cheio de inquietação.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Nasce como a flor, e murcha; foge também como a sombra, e não permanece.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Sobre esse tal abres os teus olhos, e a mim me fazes entrar em juízo contigo?

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Quem do imundo tirará o puro? Ninguém.

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Visto que os seus dias estão determinados, contigo está o número dos seus meses; tu lhe puseste limites, e ele não poderá passar além deles.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Desvia dele o teu rosto, para que ele descanse e, como o jornaleiro, tenha contentamento no seu dia.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Porque há esperança para a árvore, que, se for cortada, ainda torne a brotar, e que não cessem os seus renovos.

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Ainda que envelheça a sua raiz na terra, e morra o seu tronco no pó,

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

contudo ao cheiro das águas brotará, e lançará ramos como uma planta nova.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

O homem, porém, morre e se desfaz; sim, rende o homem o espírito, e então onde está?

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Como as águas se retiram de um lago, e um rio se esgota e seca,

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

assim o homem se deita, e não se levanta; até que não haja mais céus não acordará nem será despertado de seu sono.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

Oxalá me escondesses na sepultura, e me ocultasses até que a tua ira tenha passado; que me determinasses um tempo, e te lembrasses de mim!

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Morrendo o homem, acaso tornará a viver? Todos os dias da minha lida esperaria eu, até que viesse a minha mudança.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Chamar-me-ias, e eu te responderia; almejarias a obra de tuas mãos.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Então contarias os meus passos; não estarias a vigiar sobre o meu pecado;

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

a minha transgressão estaria selada num saco, e ocultarias a minha iniquidade.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Mas, na verdade, a montanha cai e se desfaz, e a rocha se remove do seu lugar.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

As águas gastam as pedras; as enchentes arrebatam o solo; assim tu fazes perecer a esperança do homem.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Prevaleces para sempre contra ele, e ele passa; mudas o seu rosto e o despedes.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Os seus filhos recebem honras, sem que ele o saiba; são humilhados sem que ele o perceba.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Sente as dores do seu próprio corpo somente, e só por si mesmo lamenta.