Psalms 137

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Ved Babylons elver, der satt vi og gråt når vi kom Sion i hu.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

På vidjene der hengte vi våre harper;

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

for der krevde våre fangevoktere sanger av oss, våre plagere at vi skulde være glade: Syng for oss av Sions sanger!

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Hvorledes skulde vi synge Herrens sang på fremmed jord?

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Glemmer jeg dig, Jerusalem, da glemme mig min høire hånd!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Min tunge henge fast ved min gane om jeg ikke kommer dig i hu, om jeg ikke setter Jerusalem over min høieste glede!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Kom Jerusalems dag i hu, Herre, så du straffer Edoms barn, dem som sa: Riv ned, riv ned, like til grunnen i den!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Babels datter, du ødelagte! Lykksalig er den som gir dig gjengjeld for den gjerning du gjorde mot oss.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Lykksalig er den som griper og knuser dine spede barn imot klippen.