Lamentations 5

Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše.

Kom i hu, Herre, det som har hendt oss, sku og se hvor vi blir hånet!

Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům.

Vår arv er gått over til fremmede, våre hus til utlendinger.

Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy.

Vi er blitt farløse, har ingen far; våre mødre er som enker.

Vody své za peníze pijeme, dříví naše za záplatu přichází.

Vi må kjøpe det vann vi drikker, vår ved må vi betale.

Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, nedopouští se nám odpočinouti.

Våre forfølgere er på nakken av oss; vi er trette, vi får ingen hvile.

Egyptským podáváme ruky i Assyrským, abychom nasyceni byli chlebem.

Til Egypten har vi overgitt oss, og til Assyria, for å bli mettet med brød.

Otcové naši hřešili, není jich, my pak trestáni po nich neseme.

Våre fedre har syndet, de er ikke mere; vi bærer deres misgjerninger.

Služebníci panují nad námi; není žádného, kdo by vytrhl z ruky jejich.

Træler hersker over oss; ingen river oss ut av deres hånd.

S opovážením se života svého hledáme chleba svého, pro strach meče i na poušti.

Med fare for vårt liv henter vi vårt brød, truet av ørkenens sverd.

Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu.

Vår hud brenner som en ovn av hungerens luer.

Ženám na Sionu i pannám v městech Judských násilé činí.

Kvinner har de krenket i Sion, jomfruer i Judas byer.

Knížata rukou jejich zvěšena jsou, osoby starých nemají v poctivosti.

Fyrster har de hengt, de gamles åsyn har de ikke hedret.

Mládence k žernovu berou, a pacholata pod dřívím klesají.

Unge menn bar kvernen, og gutter segnet under vedbøren.

Starci sedati v branách přestali a mládenci od zpěvů svých.

De gamle sitter ikke mere i porten, de unge menn ikke mere ved sin strengelek.

Přestala radost srdce našeho, obrátilo se v kvílení plésání naše.

Med vårt hjertes glede er det forbi, vår dans er omskiftet til sorg.

Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili.

Kronen er falt av vårt hode; ve oss, vi har syndet.

Protoť jest mdlé srdce naše, pro tyť věci zatměly se oči naše,

Derfor er vårt hjerte sykt, derfor er våre øine blitt dimme,

Pro horu Sion, že zpuštěna jest; lišky chodí po ní.

for Sions bergs skyld, som er øde; rever løper om på det.

Ty Hospodine, na věky zůstáváš, a stolice tvá od národu do pronárodu.

Du, Herre, troner til evig tid, din trone blir fra slekt til slekt.

Proč se zapomínáš na věky na nás, a opouštíš nás za tak dlouhé časy?

Hvorfor skulde du glemme oss evig, forlate oss for så lang en tid?

Obrať nás, ó Hospodine, k sobě,a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna.

Herre, før oss atter til dig, så vi kan komme tilbake! Forny våre dager, så de blir som i fordums tid!

Nebo zdali všelijak zavržeš nás, a hněvati se budeš na nás velice?

For skulde du rent ha forkastet oss? Skulde du være så storlig vred på oss?