Job 41

Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

Ingen er så djerv at han tør tirre den; hvem tør da sette sig op imot mig?

Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

Hvem gav mig noget først, så jeg skulde gi ham vederlag? Alt under himmelen hører mig til.

Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

Jeg vil ikke tie om dens lemmer, om dens store styrke og dens fagre bygning.

Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

Hvem har dradd dens klædning av? Hvem tør komme innenfor dens dobbelte rad av tenner?

Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

Hvem har åpnet dens kjevers dør? Rundt om dens tenner er redsel.

Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

Stolte er skjoldenes rader; hvert av dem er tillukket som med et fast segl.

Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

De ligger tett innpå hverandre, og ingen luft trenger inn imellem dem.

Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

Det ene skjold henger fast ved det andre; de griper inn i hverandre og skilles ikke at.

Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

Når den nyser, stråler det frem lys, og dens øine er som morgenrødens øielokk.

Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

Bluss farer ut av dens gap, gnister spruter frem.

Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

Fra dens nesebor kommer røk som av en gryte som koker over siv.

Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

Dens ånde tender kull i brand, og luer går ut av dens gap.

V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

På dens hals har styrken sin bolig, og angsten springer foran den.

Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

Dens doglapper sitter fast; de er som støpt på den og rører sig ikke.

Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

Dens hjerte er fast som sten, fast som den underste kvernsten.

Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

Når den hever sig, gruer helter; av redsel mister de sans og samling.

Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

Rammes den med sverd, så biter det ikke på den, heller ikke lanse, pil eller kastespyd.

Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

Den akter jern som strå, kobber som ormstukket tre.

Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

Buens sønn jager den ikke på flukt; slyngens stener blir som halm for den.

Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

Stridsklubber aktes som halm, og den ler av det susende spyd.

Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

På dens buk sitter skarpe skår, den gjør spor i dyndet som efter en treskeslede.

Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

Den får dypet til å koke som en gryte; den får havet til å skumme som en salvekokers kjele.

Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

Efter den lyser dens sti; dypet synes å ha sølvhår.

Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

Det er intet på jorden som er herre over den; den er skapt til ikke å reddes.

Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

Alt som er høit, ser den i øiet; den er en konge over alle stolte dyr.