Psalms 137

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An den Flüssen Babels, da saßen wir und weinten, indem wir Zions gedachten.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

An die Weiden in ihr hängten wir unsere Lauten.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Denn die uns gefangen weggeführt hatten, forderten daselbst von uns die Worte eines Liedes, und die uns wehklagen machten, Freude: "Singet uns eines von Zions Liedern!"

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wie sollten wir ein Lied Jehovas singen auf fremder Erde?

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Wenn ich dein vergesse, Jerusalem, so vergesse meine Rechte!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Es klebe meine Zunge an meinem Gaumen, wenn ich deiner nicht gedenke, wenn ich Jerusalem nicht erhebe über die höchste meiner Freuden!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Gedenke, Jehova, den Kindern Edom den Tag Jerusalems, die da sprachen: Entblößet, entblößet sie bis auf ihre Grundfeste!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Tochter Babel, du Verwüstete! Glückselig, der dir dasselbe vergilt, was du uns getan hast!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Glückselig, der deine Kindlein ergreift und sie hinschmettert an den Felsen!