Job 7

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Le sort de l'homme sur la terre est celui d'un soldat, Et ses jours sont ceux d'un mercenaire.

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

Comme l'esclave soupire après l'ombre, Comme l'ouvrier attend son salaire,

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Ainsi j'ai pour partage des mois de douleur, J'ai pour mon lot des nuits de souffrance.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Je me couche, et je dis: Quand me lèverai-je? quand finira la nuit? Et je suis rassasié d'agitations jusqu'au point du jour.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Mon corps se couvre de vers et d'une croûte terreuse, Ma peau se crevasse et se dissout.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Mes jours sont plus rapides que la navette du tisserand, Ils s'évanouissent: plus d'espérance!

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Souviens-toi que ma vie est un souffle! Mes yeux ne reverront pas le bonheur.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

L'oeil qui me regarde ne me regardera plus; Ton oeil me cherchera, et je ne serai plus.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

Comme la nuée se dissipe et s'en va, Celui qui descend au séjour des morts ne remontera pas;

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Il ne reviendra plus dans sa maison, Et le lieu qu'il habitait ne le connaîtra plus.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

C'est pourquoi je ne retiendrai point ma bouche, Je parlerai dans l'angoisse de mon coeur, Je me plaindrai dans l'amertume de mon âme.

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Suis-je une mer, ou un monstre marin, Pour que tu établisses des gardes autour de moi?

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Quand je dis: Mon lit me soulagera, Ma couche calmera mes douleurs,

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

C'est alors que tu m'effraies par des songes, Que tu m'épouvantes par des visions.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Ah! je voudrais être étranglé! Je voudrais la mort plutôt que ces os!

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Je les méprise!... je ne vivrai pas toujours... Laisse-moi, car ma vie n'est qu'un souffle.

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

Qu'est-ce que l'homme, pour que tu en fasses tant de cas, Pour que tu daignes prendre garde à lui,

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

Pour que tu le visites tous les matins, Pour que tu l'éprouves à tous les instants?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Quand cesseras-tu d'avoir le regard sur moi? Quand me laisseras-tu le temps d'avaler ma salive?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Si j'ai péché, qu'ai-je pu te faire, gardien des hommes? Pourquoi me mettre en butte à tes traits? Pourquoi me rendre à charge à moi-même?

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Que ne pardonnes-tu mon péché, Et que n'oublies-tu mon iniquité? Car je vais me coucher dans la poussière; Tu me chercheras, et je ne serai plus.