Psalms 137

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Babelin virtain tykönä me istuimme ja itkimme, kuin me Zionin muistimme.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Kanteleemme me ripustimme pajuihin, jotka siellä olivat.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Siellä he käskivät meidän veisata, jotka meitä vankina pitivät, ja iloita meidän itkussamme: Veisatkaat meille Zionin virsiä.

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Kuinka me veisaisimme Herran veisun vieraalla maalla?

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Jos minä unohdan sinua, Jerusalem, niin olkoon oikia käteni unohdettu.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Tarttukoon kieleni suuni lakeen, ellen minä sinua muista, ellen minä tee Jerusalemia ylimmäiseksi ilokseni.

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Herra, muista Edomin lapsia Jerusalemin päivänä, jotka sanovat: repikäät maahan hamaan hänen perustukseensa asti.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Sinä hävitetty tytär, Babel; autuas on, se joka sinulle kostaa, niinkuin sinä meille tehnyt olet.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Autuas on se, joka piskuiset lapses ottaa ja paiskaa kiviin.