Job 4

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Ja Eliphas Temanilainen vastasi ja sanoi,

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

Jos joku sinun kanssas rupeis puhumaan: mitämaks et sinä sitä kärsi; mutta kuka taitaa vaiti olla?

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Katso, sinä olet monta neuvonut, ja vahvistanut väsyneitä käsiä.

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

Sinun puhees on ojentanut langenneita, ja vapisevaisia polvia vahvistanut.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Mutta että se nyt tulee sinun päälles, niin sinä väsyit, ja että se lankesi sinun päälles, niin sinä peljästyit.

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Tämäkö on sinun (Jumalan) pelkos, sinun uskallukses, sinun toivos ja sinun vakuutes?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

Muistele nyt, kussa joku viatoin on hukkunut? eli kussa hurskaat ovat joskus hävinneet?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Niinkuin minä kyllä nähnyt olen, ne jotka kyntävät vääryyden, ja onnettomuuden kylvävät, sitä he myös niittävät.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

He ovat Jumalan puhalluksen kautta kadonneet, ja hänen vihansa hengeltä hukatut.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Jalopeuran kiljumus, ja julma jalopeuran ääni, ja nuorten jalopeurain hampaat ovat lovistetut.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Vanha jalopeura hukkuu, ettei hänellä ole saalista; ja jalopeuran pojat hajoitetaan.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

Ja minun tyköni on tullut salainen sana; ja minun korvani on saanut vähäisen siitä.

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Kuin minä ajattelin yönäkyjä, kuin uni lankee ihmisten päälle,

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Niin pelko ja vavistus tuli minun päälleni, ja kaikki minun luuni peljätettiin;

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Ja henki meni minun sivuitseni; kaikki minun karvani nousivat ruumiissani.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Silloin seisoi kuva minun silmäini edessä, jonka kasvoja en minä tuntenut; ja minä kuulin hiljaisen hyminän äänen:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

Kuinka on ihminen hurskaampi kuin JumaIa? eli joku mies puhtaampi kuin se, joka hänen tehnyt on?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Katso, palveliainsa seassa ei löydä hän uskollisuutta ja enkeleissänsä löytää hän tyhmyyden:

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

Kuinka enemmin niissä jotka asuvat savihuoneissa, niissä jotka ovat perustetut maan päälle, jotka toukkain tavalla murentuvat?

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

Se pysyy aamusta ehtoosen asti, niin he muserretaan; ja ennenkuin he sen havaitsevat, he ijankaikkisesti hukkuvat.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

Eikö heidän jälkeenjääneensä pois oteta? he kuolevat, vaan ei viisaudessa.