Job 29

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Job puhui taas sananlaskunsa ja sanoi:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Ah jos minä olisin niinkuin entisinä kuukausina! niinä päivinä, joina Jumala minun kätki,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Koska hänen valkeutensa paisti minun pääni päälle, ja minä kävin pimeissä hänen valkeudessansa,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Niinkuin minä olin nuorena olessani; koska Jumalan salaisuus oli minun majani päällä;

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Koska Kaikkivaltias oli vielä minun kanssani, ja minun nuorukaiseni minun ympärilläni;

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Koska minä pesin minun tieni voilla, ja kallio vuoti minulle öljy-ojat;

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Koska minä menin kaupunin porteille, ja annoin valmistaa istuimeni kujille;

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Kuin nuoret näkivät minun, niin he pakenivat, ja vanhat nousivat ja seisoivat minun edessäni,

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Ylimmäiset lakkasivat puhumasta, ja panivat kätensä suunsa päälle,

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Ruhtinasten ääni kätkeysi, ja heidän kielensä suun lakeen tarttui.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Sillä kenen korva minun kuuli, se kiitti minua onnelliseksi, ja jonka silmä minun näki, se todisti minusta.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Sillä minä autin köyhää, joka huusi, ja orpoa, jolla ei auttajaa ollut.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Niiden siunaus, jotka katoomallansa olivat, tuli minun päälleni; ja minä ilahutin leskein sydämen.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Vanhurskaus oli minun pukuni, jonka minä päälleni puin, ja minun oikeuteni oli minulle niinkuin hame ja kaunistus.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Minä olin sokian silmä ja ontuvan jalka.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Minä olin köyhäin isä, ja jonka asiaa en minä ymmärtänyt, sen minä visusti tutkin.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Minä särjin väärän syömähampaat, ja otin saaliin hänen hampaistansa,

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Minä ajattelin: minä riuduin pesässäni, ja teen päiväni moneksi niinkuin sannan.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Minun juureni putkahti veden tykönä, ja kaste pysyi laihoni päällä.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Minun kunniallisuuteni uudistui minun edessäni, ja minun joutseni muuttui uudeksi minun kädessäni.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

He kuulivat minua ja odottivat, ja vaikenivat minun neuvooni.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Minun sanani jälkeen ei yksikään enempää puhunut, ja minun puheeni tiukkui heidän päällensä.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

He odottivat minua niinkuin sadetta, ja avasivat suunsa niinkuin ehtoosadetta vastaan.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Jos minä nauroin heidän puoleensa, ei he luottaneet sen päälle, eikä tahtoneet minua murheesen saattaa.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Kuin minä tulin heidän kokouksiinsa, niin minun täytyi istua ylimpänä: ja asuin niinkuin kuningas sotaväen keskellä, lohduttaissani murheellisia.