Job 4

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
الیفاز ایّوب، اگر با تو چند کلمه حرف بزنم، آزرده نمی‌شوی؟ من دیگر نمی‌توانم ساکت بمانم.
Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
الیفاز ایّوب، اگر با تو چند کلمه حرف بزنم، آزرده نمی‌شوی؟ من دیگر نمی‌توانم ساکت بمانم.
Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
ببین، تو به افراد بسیاری تعلیم داد‌ه‌ای و به مردمان ضعیف دلگرمی و قوّت قلب بخشیده‌ای.
Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
با سخنان تشویق کننده، مردم را از لغزش بازداشته‌ای و به زانوان لرزان نیرو داد‌ه‌ای.
Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
امّا اکنون که خودت دچار مشکلات شده‌ای، پریشان گشته‌ای.
Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
تو شخصی پرهیزکار بودی و زندگی بی‌عیبی داشتی، پس در این حال هم باید امید و اعتمادت را از دست ندهی.
Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
فکر کن، آیا هرگز دیده‌ای که شخص بی‌گناهی هلاک شود و یا مرد درستکاری از بین برود؟
Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
درحالی‌که من دیده‌ام، کسانی‌که شرارت و ظلم را می‌کارند، شرارت و ظلم را درو می‌کنند.
Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
توفان غضب خدا آنها را از بین می‌برد و با آتش خشم خود آنها را می‌سوزاند.
Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
مردم شریر مانند شیرِ درّنده می‌غرّند، امّا خدا آنها را خاموش می‌سازد و دندانهایشان را می‌شکند.
Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
مانند شیر نر از بی‌غذایی و گرسنگی ضعیف می‌شوند و می‌میرند و فرزندانشان نیز پراکنده می‌شوند.
Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
وقتی در خواب سنگینی رفته بودم، در رؤیا پیامی به صورت زمزمهٔ آهسته به گوش من رسید.
V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
وقتی در خواب سنگینی رفته بودم، در رؤیا پیامی به صورت زمزمهٔ آهسته به گوش من رسید.
Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
وحشت مرا فراگرفت، تنم به لرزه آمد.
Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
شبحی از برابر من گذشت و از ترس، موی بر بدنم راست شد.
Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
می‌دانستم که شبح در آنجا حضور دارد، امّا نمی‌توانستم آن را ببینم. در آن سکوت شب، این صدا به گوشم رسید:
Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
«آیا انسان فانی می‌تواند در نظر خدا که خالق اوست، پاک و بی‌عیب باشد؟
Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
او حتّی بر خادمان آسمانی خود اعتماد نمی‌کند و فرشتگانش هم در نظر او پاک نیستند،
Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
چه رسد به آنهایی که از خاک آفریده شده‌اند و مانند بید از بین می‌روند.
Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
ممکن است صبح زنده باشند، ولی بدون هیچ خبری، قبل از غروب می‌میرند.
Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
رشتهٔ زندگی‌شان پاره می‌شود و در جهالت و نادانی از بین می‌روند.»