Psalms 17

Modlitba Davidova. Vyslyš, Hospodine, spravedlnost, a pozoruj volání mého; nakloň uší k modlitbě mé, kteráž jest beze vší rtů ošemetnosti.

(En bøn af David.) HERRE, hør en retfærdig Sag, lyt til min Klage lån Øre til Bøn fra svigløse Læber!

Od tváři tvé vyjdiž soud můj, oči tvé nechať patří na upřímnost.

Fra dig skal min Ret udgå, thi hvad ret er, ser dine Øjne.

Zkusils srdce mého, navštívils je v noci; ohněm jsi mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst mých.

Prøv mit Hjerte, se efter om Natten, ransag mig, du finder ej Svig hos mig.

Z strany pak skutků lidských, já podlé slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.

Ej synded min Mund, hvad end Mennesker gjorde; ved dine Læbers Ord vogted jeg mig for Voldsmænds Veje;

Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé.

mine Skridt har holdt dine Spor, jeg vaklede ej på min Gang.

Já volám k tobě, nebo vyslýcháš mne, ó Bože silný; nakloň ke mně ucha svého, a slyš řeč mou.

Jeg råber til dig, thi du svarer mig, Gud, bøj Øret til mig, hør på mit Ord!

Prokaž milosrdenství svá, naději majících ochránce před těmi, kteříž povstávají proti pravici tvé.

Vis, dig underfuldt nådig, du Frelser for dem, der tyr til din højre for Fjender!

Ostříhej mne jako zřítelnice oka, v stínu křídel svých skrej mne,

Vogt mig som Øjestenen, skjul mig i dine Vingers Skygge

Od tváři bezbožných těch, kteříž mne hubí, od nepřátel mých úhlavních obkličujících mne,

for gudløse, der øver Vold imod mig, glubske Fjender, som omringer mig;

Kteříž tukem svým zarostli, mluví pyšně ústy svými.

de har lukket deres Hjerte med Fedt, deres Mund fører Hovmodstale.

Jižť i kroky naše předstihají, oči své obrácené mají, aby nás porazili na zem.

De omringer os, overalt hvor vi går, de sigter på at slå os til Jorden.

Každý z nich podoben jest lvu žádostivému loupeže, a lvíčeti sedícímu v skrýši.

De er som den rovgridske Løve, den unge Løve, der ligger på Lur.

Povstaniž, Hospodine, předejdi tváři jeho, sehni jej, a vytrhni duši mou od bezbožníka mečem svým,

Rejs dig, HERRE, træd ham i Møde, kast ham til Jorden, fri med dit Sværd min Sjæl fra den gudløses Vold,

Rukou svou od lidí, ó Hospodine, od lidí světských, jichžto oddíl jest v tomto životě, a jejichž břicho ty z špižírny své naplňuješ. Čímž i synové jejich nasyceni bývají, a ostatků zanechávají maličkým svým.

fra Mændene, HERRE, med din Hånd, fra dødelige Mænd - lad dem få deres Del i levende Live! Fyld deres Bug med dit Forråd af Vrede, lad Børnene mættes dermed og efterlade deres Børn, hvad de levner!

Já pak v spravedlnosti spatřovati budu tvář tvou; nasycen budu obrazem tvým, když procítím.

Men jeg skal i Retfærd skue dit Åsyn, mættes ved din Skikkelse, når jeg vågner.