Job 7

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Har Mennesket på Jord ej Krigerkår? Som en Daglejers er hans Dage.

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

Som Trællen, der higer efter Skygge som Daglejeren, der venter på Løn,

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

så fik jeg Skuffelses Måneder i Arv kvalfulde Nætter til Del.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Når jeg lægger mig, siger jeg: "Hvornår er det Dag, af jeg kan stå op?" og når jeg står op: "Hvornår er det Kvæld?" Jeg mættes af Uro, til Dagen gryr.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Mit Legeme er klædt med Orme og Skorpe, min Hud skrumper ind og væsker.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Raskere end Skyttelen flyver mine Dage, de svinder bort uden Håb.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Kom i Hu, at mit Liv er et Pust, ej mer får mit Øje Lykke at skue!

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

Vennens Øje skal ikke se mig, dit Øje søger mig - jeg er ikke mere.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

Som Skyen svinder og trækker bort, bliver den, der synker i Døden, borte,

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

han vender ej atter hjem til sit Hus, hans Sted får ham aldrig at se igen.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Så vil jeg da ej lægge Bånd på min Mund, men tale i Åndens Kvide, sukke i bitter Sjælenød.

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Er jeg et Hav, eller er jeg en Drage, siden du sætter Vagt ved mig?

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Når jeg tænker, mit Leje skal lindre mig, Sengen lette mit Suk,

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

da ængster du mig med Drømme, skræmmer mig op ved Syner,

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

så min Sjæl vil hellere kvæles. hellere dø end lide.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Nu nok! Jeg lever ej evigt, slip mig, mit Liv er et Pust!

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

Hvad er et Menneske, at du regner ham og lægger Mærke til ham,

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

hjemsøger ham hver Morgen, ransager ham hvert Øjeblik?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Når vender du dog dit Øje fra mig, slipper mig, til jeg har sunket mit Spyt?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Har jeg syndet, hvad skader det dig, du, som er Menneskets Vogter? Hvi gjorde du mig til Skive, hvorfor blev jeg dig til Byrde?

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Hvorfor tilgiver du ikke min Synd og lader min Brøde uænset? Snart ligger jeg jo under Mulde, du søger mig - og jeg er ikke mere!