Job 30

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Nu derimod ler de ad mig, Folk, der er yngre end jeg, hvis Fædre jeg fandt for ringe at sætte iblandt mine Hyrdehunde.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Og hvad skulde jeg med deres Hænders Kraft? Deres Ungdomskraft har de mistet,

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

tørrede hen af Trang og Sult. De afgnaver Ørk og Ødemark

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

og plukker Melde ved Krattet, Gyvelrødder er deres Brød.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Fra Samfundet drives de bort, som ad Tyve råbes der efter dem.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

De bor i Kløfter, fulde af Rædsler, i Jordens og Klippernes Huler.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

De brøler imellem Buske, i Tornekrat kommer de sammen,

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

en dum og navnløs Æt, de joges med Hug af Lande.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Men nu er jeg Hånsang for dem, jeg er dem et Samtaleemne;

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

de afskyr mig, holder sig fra mig, nægter sig ikke af spytte ad mig.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Thi han løste min Buestreng, ydmyged mig, og foran mig kasted de Tøjlerne af.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Til højre rejser sig Ynglen, Fødderne slår de fra mig, bygger sig Ulykkesveje imod mig

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

min Sti har de opbrudt, de hjælper med til mit Fald, og ingen hindrer dem i det;

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

de kommer som gennem et gabende Murbrud, vælter sig frem under Ruiner,

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Rædsler har vendt sig imod mig; min Værdighed joges bort som af Storm, min Lykke svandt som en Sky.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Min Sjæl opløser sig i mig; Elendigheds Dage har ramt mig:

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Natten borer i mine Knogler, aldrig blunder de nagende Smerter.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Med vældig Kraft vanskabes mit Kød, det hænger om mig, som var det min Kjortel.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Han kasted mig ud i Dynd, jeg er blevet som Støv og Aske.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Jeg skriger til dig, du svarer mig ikke, du står der og ænser mig ikke;

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

grum er du blevet imod mig, forfølger mig med din vældige Hånd.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Du løfter og vejrer mig hen i Stormen, og dens Brusen gennemryster mig;

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

thi jeg ved, du fører mig hjem til Døden, til det Hus, hvor alt levende samles.

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Dog, mon den druknende ej rækker Hånden ud og råber om Hjælp, når han går under?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Mon ikke jeg græder over den, som havde det hårdt, sørgede ikke min Sjæl for den fattiges Skyld?

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Jeg biede på Lykke, men Ulykke kom, jeg håbed på Lys, men Mørke kom;

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

ustandseligt koger det i mig, Elendigheds Dage traf mig;

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

trøstesløs går jeg i Sorg, i Forsamlingen rejser jeg mig og råber;

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Sjakalernes Broder blev jeg, Strudsenes Fælle.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Min Hud er sort, falder af, mine Knogler brænder af Hede;

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

min Citer er blevet til Sorg, min Fløjte til hulkende Gråd!