Job 3

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

Derefter oplod Job sin Mund og forbandede sin Dag,

Nebo mluvě Job, řekl:

og Job tog til Orde og sagde:

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Bort med den Dag, jeg fødtes, den Nat, der sagde: "Se, en Dreng!"

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Denne Dag vorde Mørke, Gud deroppe spørge ej om den, over den stråle ej Lyset frem!

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Mulm og Mørke løse den ind, Tåge lægge sig over den, Formørkelser skræmme den!

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Mørket tage den Nat, den høre ej hjemme blandt Årets Dage, den komme ikke i Måneders Tal!

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Ja, denne Nat vorde gold, der lyde ej Jubel i den!

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

De, der besværger Dage, forbande den, de, der har lært at hidse Livjatan";

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

dens Morgenstjerner formørkes, den bie forgæves på Lys, den skue ej Morgenrødens Øjenlåg,

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

fordi den ej lukked mig Moderlivets Døre og skjulte Kvide for mit Blik!

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Hvi døde jeg ikke i Moders Liv eller udånded straks fra Moders Skød?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Hvorfor var der Knæ til at tage imod mig, hvorfor var der Bryster at die?

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

Så havde jeg nu ligget og hvilet, så havde jeg slumret i Fred

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

blandt Konger og Jordens Styrere, der bygged sig Gravpaladser,

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

blandt Fyrster, rige på Guld, som fyldte deres Huse med Sølv.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Eller var jeg dog som et nedgravet Foster. som Børn, der ikke fik Lyset at se!

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Der larmer de gudløse ikke mer, der hviler de trætte ud,

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

alle de fangne har Ro, de hører ej Fogedens Røst;

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

små og store er lige der og Trællen fri for sin Herre.

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

Hvi giver Gud de lidende Lys, de bittert sørgende Liv,

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

dem, som bier forgæves på Døden, graver derefter som efter Skatte,

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

som glæder sig til en Stenhøj, jubler, når de finder deres Grav

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

en Mand, hvis Vej er skjult, hvem Gud har stænget inde?

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

Thi Suk er blevet mit daglige Brød, mine Ve råb strømmer som Vand.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Thi hvad jeg gruer for, rammer mig, hvad jeg bæver for, kommer over mig.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Knap har jeg Fred, og knap har jeg Ro, knap har jeg Hvile, så kommer Uro!