Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Mennesket, født af en Kvinde, hans Liv er stakket, han mættes af Uro;

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

han spirer som Blomsten og visner, flyr som Skyggen, står ikke fast.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Og på ham vil du rette dit Øje, ham vil du stævne for Retten!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Ja, kunde der komme en ren af en uren! Nej, end ikke een!

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Når hans Dages Tal er fastsat, hans Måneder talt hos dig, og du har sat ham en uoverskridelig Grænse,

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

tag så dit Øje fra ham, lad ham i Fred, at han kan nyde sin Dag som en Daglejer!

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Thi for et Træ er der Håb: Fældes det, skyder det atter, det fattes ej nye Skud;

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

ældes end Roden i Jorden, dør end Stubben i Mulde:

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

lugter det Vand, får det nye Skud, skyder Grene som nyplantet Træ;

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

men dør en Mand, er det ude med ham, udånder Mennesket, hvor er han da?

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Som Vand løber ud af Søen og Floden svinder og tørres,

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

så lægger Manden sig, rejser sig ikke, vågner ikke, før Himlen forgår, aldrig vækkes han af sin Søvn.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

Tag dog og gem mig i Dødens Rige, skjul mig, indtil din Vrede er ovre, sæt mig en Frist og kom mig i Hu!

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Om Manden dog døde for atter at leve! Da vented jeg rolig al Stridens Tid, indtil min Afløsning kom;

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

du skulde kalde - og jeg skulde svare længes imod dine Hænders Værk!

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Derimod tæller du nu mine Skridt, du tilgiver ikke min Synd,

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

forseglet ligger min Brøde i Posen, og over min Skyld har du lukket til.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Nej, ligesom Bjerget skrider og falder, som Klippen rokkes fra Grunden,

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

som Vandet udhuler Sten og Plaskregn bortskyller Jord, så har du udslukt Menneskets Håb.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

For evigt slår du ham ned, han går bort, skamskænder hans Ansigt og lader ham fare.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Hans Sønner hædres, han ved det ikke, de synker i Ringhed, han mærker det ikke;

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

ikkun hans eget Kød volder Smerte, ikkun hans egen Sjæl volder Sorg.