Ecclesiastes 3

Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.

Alt har sin stund og hver en Ting under Himmelen sin Tid:

Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;

Tid til at fødes og Tid til at dø, Tid til at plante og Tid til at rydde,

Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;

Tid til at dræbe og Tid til at læge, Tid til at nedrive og Tid til at opbygge,

Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;

Tid til at græde og Tid til at le, Tid til at sørge og Tid til at danse,

Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;

Tid til at kaste Sten, og Tid til at sanke Sten, Tid til at favne og Tid til ikke at favne,

Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;

Tid til at søge og Tid til at miste, Tid til at gemme og Tid til at bortkaste,

Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;

Tid til at flænge og Tid til at sy, Tid til at tie og Tid til at tale,

Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.

Tid til at elske og Tid til at hade, Tid til Krig og Tid til Fred.

Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?

Hvad Løn for sin Flid har da den, der arbejder?

Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.

Jeg så det Slid, som Gud har givet Menneskens Børn at slide med.

Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.

Alt har han skabt smukt til rette Tid; også Evigheden har han lagt i deres Hjerte, dog således at Menneskene hverken fatter det første eller det sidste af, hvad Gud har virket.

Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,

Jeg skønnede, at der ikke gives noget andet Gode for dem end at glæde sig og have det godt, sålænge de lever.

Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.

Dog også det at spise og drikke og nyde det gode under al sin Flid er for hvert Menneske en Guds Gave.

Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.

Jeg skønnede, at alt, hvad Gud virker, bliver evindelig, uden at noget kan føjes til eller tages fra; og således har Gud gjort det, for at man skal frygte for hans Åsyn.

To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.

Hvad der sker, var allerede, og hvad der skal ske, har allerede været; Gud leder det svundne op.

Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.

Fremdeles så jeg under Solen, at Gudløshed var på Rettens Sted og Gudløshed på Retfærds Sted.

I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.

Jeg sagde ved mig selv: "Den retfærdige og den gudløse dømmer Gud; thi for hver en Ting og hver en Idræt har han fastsat en Tid.

Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.

Jeg sagde ved mig selv: "Det er for Menneskenes Skyld, for at Gud kan prøve dem, og for at de selv kan se, at de er Dyr:"

Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.

Thi Menneskers og Dyrs Skæbne er ens; som den ene dør, dør den anden, og en og samme Ånd har de alle; Mennesket har intet forud for Dyrene, thi alt er Tomhed.

Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.

Alle går sammesteds hen, alle blev til af Muld, og alle vender tilbage til Mulden.

Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?

Hvo ved, om Menneskenes Ånd stiger opad, og om Dyrenes Ånd farer nedad til Jorden?

Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?

Således indså jeg, at intet er bedre for Mennesket end at glæde sig ved sin Gerning, thi det er hans Del; thi hvo kan bringe ham så vidt, at han kan se, hvad der kommer efter hans Død?