Job 7

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Nije l' vojska život čovjekov na zemlji? Ne provodi l' dane poput najamnika?

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

Kao što trudan rob za hladom žudi, poput nadničara štono plaću čeka,

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

mjeseci jada tako me zapadoše i noći su mučne meni dosuđene.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Liježuć' mislim svagda: 'Kada ću ustati?' A dižuć se: 'Kada večer dočekati!' I tako se kinjim sve dok se ne smrkne.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

PÓut moju crvi i blato odjenuše, koža na meni puca i raščinja se.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Dani moji brže od čunka prođoše, promakoše hitro bez ikakve nade.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Spomeni se: život moj je samo lahor i oči mi neće više vidjet' sreće!

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

Prijateljsko oko neće me gledati; pogled svoj u mene upro si te sahnem.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

Kao što se oblak gubi i raspline, tko u Šeol siđe, više ne izlazi.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Domu svome natrag ne vraća se nikad, njegovo ga mjesto više ne poznaje.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Ustima ja svojim stoga branit' neću, u tjeskobi duha govorit ću sada, u gorčini duše ja ću zajecati.

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Zar sam more ili neman morska, pa si stražu nada mnom stavio?

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Kažem li: 'Na logu ću se smirit', ležaj će mi olakšati muke',

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

snovima me prestravljuješ tada, prepadaš me viđenjima mučnim.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Kamo sreće da mi se zadavit'! Smrt mi je od patnja mojih draža.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Ja ginem i vječno živjet neću; pusti me, tek dah su dani moji!

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

Što je čovjek da ga toliko ti cijeniš, da je srcu tvojem tako prirastao

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

i svakoga jutra da njega pohodiš i svakoga trena da ga iskušavaš?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Kada ćeš svoj pogled skinuti sa mene i dati mi barem pljuvačku progutat'?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Ako sam zgriješio, što učinih tebi, o ti koji pomno nadzireš čovjeka? Zašto si k'o metu mene ti uzeo, zbog čega sam tebi na teret postao?

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Zar prijestupa moga ne možeš podnijeti i ne možeš prijeći preko krivnje moje? Jer, malo će proći i u prah ću leći, ti ćeš me tražiti, al' me biti neće."