Job 6

Odpovídaje pak Job, řekl:
A Job progovori i reče:
Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
"O, kad bi se jad moj izmjeriti mog'o, a nevolje moje stavit' na tezulju!
Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
Teže one jesu od sveg pijeska morskog, i stoga mi riječi zastraniti znaju.
Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
Strijele Svesilnoga u mojem su mesu, ljuti otrov njihov ispija mi dušu, Božje se strahote oborile na me.
Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
TÓa, kraj svježe trave njače li magarac, muče li goveče kraj punih jasala?
Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
Zar hranu bljutavu jedemo bez soli? Zar kakove slasti ima u bjelancu?
Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
Al' ono što mi se gadilo dotaći, to mi je sada sva hrana u bolesti.
Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
O, da bi se molba moja uslišala, da mi Bog ispuni ono čem se nadam!
Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
O, kada bi me Bog uništiti htio, kada bi mahnuo rukom da me satre!
Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
Za mene bi prava utjeha to bila, klicati bih mog'o u mukama teškim što se ne protivljah odluci Svetoga.
Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
Zar snage imam da mogu čekati? Radi kakve svrhe da ja duže živim?
Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
Zar je snaga moja k'o snaga kamena, zar je tijelo moje od mjedi liveno?
Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
Na što se u sebi osloniti mogu? Zar mi svaka pomoć nije uskraćena?
Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
Tko odbija milost bližnjemu svojemu, prezreo je strah od Boga Svesilnoga.
Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
Kao potok me iznevjeriše braća, kao bujice zimske svoje korito.
Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
Od leda mutne vode im se nadimlju, 'bujaju od snijega što se topit' stao;
V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
al u doba sušno naskoro presahnu, od žege ishlape tada iz korita.
Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
Karavane zbog njih skreću sa putova, u pustinju zađu i u njoj se gube.
To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
Karavane temske očima ih traže, putnici iz Šebe nadaju se njima.
Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
A kad do njih dođu, nađu se u čudu, jer su se u nadi svojoj prevarili.
Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
U ovom ste času i vi meni takvi: vidjeste strahotu pa se preplašiste.
Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
Rekoh li vam možda: 'Darujte mi štogod, poklonite nešto od svojega blaga;
Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
iz šake dušmanske izbavite mene, oslobodite me silnikova jarma?'
Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
Vi me poučite, pa ću ušutjeti, u čem je moj prijestup, pokažite meni.
Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
O, kako su snažne besjede iskrene! Al' kamo to vaši smjeraju prijekori?
Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
Mislite li možda prekoriti riječi? TÓa u vjetar ide govor očajnikov!
Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
Nad sirotom kocku zar biste bacali i sa prijateljem trgovali svojim?
A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
U oči me sada dobro pogledajte, paz'te neću li vam slagati u lice.
Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
Povucite riječ! Kakve li nepravde! Povucite riječ, neporočan ja sam!
A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Zar pakosti ima na usnama mojim? Zar nesreću svaku okusio nisam?