Job 39

Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

Znaš li kako se legu divokoze? Vidje li kako se mlade košute?

Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

Izbroji li koliko nose mjeseci, znaš li u koje doba se omlade?

Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

Sagnuvši se, polegu lanad svoju i breme usred pustinje odlažu,

Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

a kad im porod ojača, poraste, ostave ga i ne vraćaju mu se.

Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

Tko dade divljem magarcu slobodu i tko to oglav skinu njemu s glave?

Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

U zavičaj mu dadoh ja pustinju i polja slana da ondje živuje.

Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

Buci gradova on se podruguje i ne sluša goničevih povika.

To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

Luta brdima, svojim pašnjacima, u potrazi za zeleni svakakvom.

Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

Možeš li slugom učinit' bivola, zadržat' ga noć jednu za jaslama?

Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

Možeš li njega za brazdu prikovat' da ralo vuče po docima tvojim?

Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

Možeš li se osloniti na njega jer je njegova snaga prevelika i prepustit' mu težak svoj posao?

Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

Misliš li tebi da će se vratiti i na gumno ti dotjerati žito?

Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

Krilima svojim noj trepće radosno, iako krila oskudnih i perja.

A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

On svoja jaja na zemlji ostavlja, povjerava ih pijesku da ih grije,

Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

ne mareć' što ih zgazit' može noga ili nekakva divlja zvijer zgnječiti.

Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

S nojićima k'o s tuđima postupa; što mu je trud zaludu, on ne mari.

Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

Jer Bog je njega lišio pameti, nije mu dao nikakva razbora.

Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

Ali kada na let krila raširi, tada se ruga konju i konjaniku.

Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

Zar si ti konja obdario snagom zar si mu ti vrat grivom ukrasio?

Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

Zar ti činiš da skače k'o skakavac, da u strah svakog nagoni hrzanjem?

Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

Kopitom zemlju veselo raskapa, neustrašivo srlja na oružje.

Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

Strahu se ruga, ničeg se ne boji, ni pred mačem uzmaknuti neće.

Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

Na sapima mu zvekeće tobolac, koplje sijeva i ubojna sulica.

S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

Bijesan i nestrpljiv guta prostore; kad rog zasvira, tko će ga zadržat':

Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

na svaki zvuk roga on zarže: Ha! Izdaleka on ljuti boj već njuši, viku bojnu i poklič vojskovođa.

Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

Zar po promislu tvojem lijeće soko i prema jugu krila svoja širi?

Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

Zar se na nalog tvoj diže orao i vrh timora gnijezdo sebi vije?

Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

Na litici on stanuje i noćÄi, na grebenima vrleti visokih.

Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

Odatle na plijen netremice vreba, oči njegove vide nadaleko.

Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]

Krvlju se hrane njegovi orlići; gdje je ubijenih, tamo je i on."