Job 21

A odpovídaje Job, řekl:

Job progovori i reče:

Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.

"Slušajte, slušajte dobro što ću reći, utjehu mi takvu barem udijelite.

Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.

Otrpite da riječ jednu ja izrečem, kad završim, tad se rugajte slobodno.

Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?

Zar protiv čovjeka dižem ja optužbu? Kako da strpljenje onda ne izgubim?

Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.

Pogledajte na me: užas će vas spopast', rukom ćete svoja zakloniti usta;

Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.

pomislim li na to, prestravim se i sam i čitavim svojim tad protrnem tijelom.

Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?

Zašto na životu ostaju zlikovci i, što su stariji, moćniji bivaju?

Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.

Potomstvo njihovo s njima napreduje a izdanci im se množe pred očima.

Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.

Strah nikakav kuće njihove ne mori i šiba ih Božja ostavlja na miru.

Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

Njihovi bikovi plode pouzdano, krave im se tele i ne jalove se.

Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.

K'o jagnjad djeca im slobodno skakuću, veselo igraju njihovi sinovi.

Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.

Oni pjevaju uz harfe i bubnjeve i vesele se uz zvukove svirale.

Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

Dane svoje završavaju u sreći, u Podzemlje oni silaze spokojno.

Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.

A govorili su Bogu: 'Ostavi nas, ne želimo znati za tvoje putove!

Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

TÓa tko je Svesilni da njemu služimo i kakva nam korist da ga zazivamo?'

Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

Zar svoju sreću u ruci ne imahu, makar do Njega ne drže ništa oni?

Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?

Zar se luč opakog kada ugasila? Zar se na njega oborila nesreća? Zar mu u gnjevu svom On skroji sudbinu?

Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?

Zar je kao slama na vjetru postao, kao pljeva koju vihor svud raznosi?

Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,

Hoće l' ga kaznit' Bog u njegovoj djeci? Ne, njega nek' kazni da sam to osjeti!

A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

Vlastitim očima nek' rasap svoj vidi, neka se napije srdžbe Svesilnoga!

O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?

TÓa što poslije smrti on za dom svoj mari kad će se presjeć' niz njegovih mjeseci?

Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?

Ali tko će Boga učiti mudrosti, njega koji sudi najvišim bićima?

Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

Jedan umire u punom blagostanju, bez briga ikakvih, u potpunom miru,

Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.

bokova od pretiline otežalih i kostiju sočne moždine prepunih.

Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.

A drugi umire s gorčinom u duši, nikad nikakve ne okusivši sreće.

Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.

Obojica leže zajedno u prahu, crvi ih jednako prekrivaju oba.

Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

O, znam dobro kakve vaše su namjere, kakve zlosti protiv mene vi snujete.

Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

Jer pitate: 'Gdje je kuća plemićeva, šator u kojem stanovahu opaki?'

Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,

Niste li na cesti putnike pitali, zar njihovo svjedočanstvo ne primate:

Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

'Opaki je u dan nesreće pošteđen i u dan Božje jarosti veseo je.'

Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?

Al' na postupcima tko će mu predbacit' i tko će mu vratit' što je počinio?

A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.

A kad ga na kraju na groblje odnesu, na grobni mu humak postavljaju stražu.

Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.

Lake su mu grude zemlje u dolini dok za njime ide čitavo pučanstvo.

Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.

O, kako su vaše utjehe isprazne! Kakva su prijevara vaši odgovori!"