Job 15

Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Elifaz Temanac progovori tad i reče:

Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,

"Zar šupljom naukom odgovara mudrac i vjetrom istočnim trbuh napuhuje?

Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?

Zar on sebe brani riječima ispraznim, besjedama koje ničem ne koriste?

Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.

Još više ti činiš: ništiš strah od Boga, pred njegovim licem pribranost ukidaš.

Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.

Tvoje riječi krivicu tvoju odaju, poslužio si se jezikom lukavih,

Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

vlastita te usta osuđuju, ne ja, protiv tebe same ti usne svjedoče.

Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?

Zar si prvi čovjek koji se rodio? Zar si na svijet prije bregova došao?

Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?

Zar si tajne Božje ti prisluškivao i mudrost čitavu za se prisvojio?

Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?

Što ti znadeš, a da i mi ne znamo, što ti razumiješ, a da to ne shvaćamo?

I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.

Ima među nama i sijedih i starih kojima je više ljeta no tvom ocu.

Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?

Zar su ti utjehe Božje premalene i blage riječi upućene tebi?

Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,

Što te srce tvoje tako slijepo goni i što tako divlje prevrćeš očima

Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?

kad proti Bogu jarost svoju okrećeš, a iz usta takve riječi ti izlaze!

Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?

Što je čovjek da bi čist mogao biti? Zar je itko rođen od žene pravedan?

An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,

Gle, ni u svece se On ne pouzdava, oku njegovu ni nebesa čista nisu,

Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.

a kamoli to biće gadno i buntovno, čovjek što k'o vodu pije opačinu!

Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,

Mene sad poslušaj, poučit' te hoću, što god sam vidjeh, ispričat' ti želim,

Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.

i ono što naučavahu mudraci ne tajeć' što su primili od pređa

Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.

kojima je zemlja ova bila dana kamo tuđin nije nikada stupio.

Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.

Zlikovac se muči cijelog svoga vijeka, nasilniku već su ljeta odbrojena.

Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.

Krik strave svagda mu u ušima ječi, dok miruje, na njeg baca se razbojnik.

Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

Ne nada se da će izbjeći tminama i znade dobro da je maču namijenjen,

Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.

strvinaru da je kao plijen obećan. On znade da mu se dan propasti bliži.

Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.

Nemir i tjeskoba na njeg navaljuju, k'o kralj spreman na boj na nj se obaraju.

Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.

On je protiv Boga podizao ruku, usuđivao se prkosit' Svesilnom

Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.

Ohola je čela na njega srljao, iza štita debela dobro zaklonjen.

Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.

Lice mu bijaše obloženo salom a bokovi pretilinom otežali.

A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

Razrušene je zaposjeo gradove i kućišta nastanio napuštena. Srušit će se ono što za sebe sazda;

Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.

cvasti mu neće, već rasuti se blago, sjena mu se neće po zemlji širiti.

Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

On se tami više izmaknuti neće, opržit će oganj njegove mladice, u dahu plamenih usta nestat će ga.

Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.

U taštinu svoju neka se ne uzda, jer će mu ispraznost biti svom nagradom.

Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

Prije vremena će svenut' mu mladice, grane mu se nikad neće zazelenjet'.

Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

Kao loza, grozd će stresat' svoj nezreo, poput masline pobacit će cvatove.

Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

Da, bezbožničko je jalovo koljeno, i vatra proždire šator podmitljivca.

Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.

Koji zlom zanesu, rađaju nesreću i prijevaru nose u utrobi svojoj."