Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Čovjek koga je žena rodila kratka je vijeka i pun nevolja.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

K'o cvijet je nikao i vene već, poput sjene bježi ne zastajuć'.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Na takva, zar, ti oči otvaraš i preda se na sud ga izvodiš?

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Tko će čisto izvuć' iz nečista? Nitko!

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Pa kad su njegovi dani odbrojeni, kad mu broj mjeseci o tebi ovisi, kad mu granicu stavljaš neprijelaznu,

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

skini s njega pogled da počinut' može, poput najamnika da svoj dan uživa.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

TÓa ni drvu nije nada sva propala, posječeno, ono opet prozeleni i mladice nove iz njega izbiju.

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Ako mu korijen i ostari u zemlji, ako mu se panj i sasuši u prahu,

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

oćutjevši vodu, ono će propupat' i pustiti grane kao stablo novo.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Al' kad čovjek umre, ostaje pokošen, kad smrtnik izdahne, gdje li je on tada?

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Može sva voda iz mora ispariti i presahnut' rijeke, isušit posvema',

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

al' čovjek kad legne, ne ustaje više, dok nebesa bude, neće se podići, od sna se svojega probuditi neće.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

O, kad bi me htio skriti u Šeolu, zakloniti me dok srdžba ti ne mine, dÓati mi rok kad ćeš me se spomenuti,

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

- jer, kad umre čovjek, zar uskrsnut' može? - čekao bih te sve dane vojske svoje dok ne bi došao da mi smjenu dadeš.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Zvao bi me, a ja bih se odazvao: zaželio si se djela svojih ruku.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

A sad nad svakim mojim vrebaš korakom, nijednog mi grijeha nećeš oprostiti,

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

u vreći si prijestup moj zapečatio i krivicu moju svu si zapisao.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Vaj! K'o što se jednom uruši planina, k'o što se hridina s mjesta svog odvali,

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

k'o što voda kamen s vremenom istroši, a pljusak bujicom zemlju svu sapere, tako uništavaš nadu u čovjeku.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Oborio si ga - on ode za svagda, nagrđena lica, otjeran, odbačen.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Djecu mu poštuju - o tom ništa ne zna; ako su prezrena - o tom ne razmišlja.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

On jedino pati zbog svojega tijela, on jedino tuži zbog svojeg života."