Job 13

Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.

Očima svojim sve to ja vidjeh, ušima svojim čuh i razumjeh.

Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.

Sve što vi znate znadem to i ja, ni u čemu od vas gori nisam.

Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.

Zato, zborit' moram sa Svesilnim, pred Bogom svoj razlog izložiti.

Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.

Jer, kovači laži vi ste pravi, i svi ste vi zaludni liječnici!

Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.

Kada biste bar znali šutjeti, mudrost biste svoju pokazali!

Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.

Dokaze mi ipak poslušajte, razlog mojih usana počujte.

Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?

Zar zbog Boga govorite laži, zar zbog njega riječi te prijevarne?

Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?

Zar biste pristrano branit' htjeli Boga, zar biste mu htjeli biti odvjetnici?

Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?

Zar bi dobro bilo da vas on ispita? Zar biste ga obmanuli k'o čovjeka?

V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.

Kaznom preteškom on bi vas pokarao poradi potajne vaše pristranosti.

Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?

Zar vas veličanstvo njegovo ne plaši i zar vas od njega užas ne spopada?

Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.

Razlozi su vam od pepela izreke, obrana je vaša obrana od blata.

Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.

Umuknite sada! Dajte da govorim, pa neka me poslije snađe što mu drago.

Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?

Zar da meso svoje sam kidam zubima? Da svojom rukom život upropašćujem?

By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

On me ubit' može: nade druge nemam već da pred njim svoje držanje opravdam.

Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.

I to je već zalog mojega spasenja, jer bezbožnik preda nj ne može stupiti.

Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.

Pažljivo mi riječi poslušajte, nek' vam prodre u uši besjeda.

Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.

Gle: ja sam pripremio parnicu, jer u svoje sam pravo uvjeren.

Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?

Tko se sa mnom hoće parničiti? - Umuknut ću potom te izdahnut'.

Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:

Dvije mi molbe samo ne uskrati da se od tvog lica ne sakrivam:

Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

digni s mene tešku svoju ruku i užasom svojim ne straši me.

Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.

Tada me pitaj, a ja ću odgovarat'; ili ja da pitam, ti da odgovaraš.

Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

Koliko počinih prijestupa i grijeha? Prekršaj mi moj pokaži i krivicu.

Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

Zašto lice svoje kriješ sad od mene, zašto u meni vidiš neprijatelja?

Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?

Zašto strahom mučiš list vjetrom progonjen, zašto se na suhu obaraš slamčicu?

Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,

O ti, koji mi gorke pišeš presude i teretiš mene grijesima mladosti,

A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;

koji si mi noge u klade sapeo i koji bdiš nad svakim mojim korakom i tragove stopa mojih ispituješ!

Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.

Život mi se k'o trulo drvo raspada, k'o haljina što je moljci izjedaju!