Ecclesiastes 6

Jest bídná věc, kterouž jsem viděl pod sluncem, a lidem obyčejná:

I vidjeh: ima još jedno zlo pod suncem i teško tišti ljude.

Kterému člověku dal Bůh bohatství a zboží i slávu, tak že nemá nedostatku duše jeho v ničemž, čehokoli žádá, a však nedopouští mu Bůh užívati těch věcí, ale jiný leckdos sžíře to, a toť jest marnost a bídná věc.

Nekomu Bog udijeli bogatstvo i blago i počasti te ima sve što mu duša poželi, ali mu ne udijeli da to i uživa, nego uživa tuđinac. To je ispraznost i grdna nevolja.

Zplodil-li by kdo sto synů, a byl by živ mnoho let, jakkoli rozmnoženi jsou dnové let jeho, nebyl-li život jeho nasycen dobrými věcmi, a neměl by ani pohřbu, pravím, že šťastnější jest nedochůdče nežli on.

I velim: bolje je nedonošče od onoga koji bi rodio stotinu djece i živio mnogo godina, a sam se ne bi naužio dobra niti bi imao pogreba;

Nebo ono v zmaření přicházeje, do temností odchází, a jméno jeho temnostmi přikryto bývá.

jer je nedonošče uzalud došlo i u tamu otišlo i ime mu je tamom pokriveno;

Nýbrž ani slunce nevídá, aniž čeho poznává, a tak odpočinutí má lepší nežli onen.

sunca čak ne vidje niti spozna - a spokojnije je od onoga.

A byť pak byl živ dva tisíce let, a pohodlí by neužil, zdaliž k jednomu místu všickni neodcházejí?

Pa kad bi takav živio i dvije tisuće godina, a svojeg dobra ne bi uživao, zar ne odlaze obojica jednako na isto mjesto?

Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, a však duše jeho nemůže se nasytiti.

Čovjek se trudi samo da bi jeo, a želudac njegov nikad da se nasiti.

Nebo co má více moudrý nežli blázen? A co chudý, kterýž se umí chovati mezi lidmi?

Jer po čemu je mudrac bolji od luđaka i što reći o siromahu koji se umije držati pred ljudima?

Lépe jest viděti nežli žádati, ale i to jest marnost a trápení ducha.

Bolje je očima vidjeti nego duhom lutati. I to je ispraznost i pusta tlapnja.

Čímžkoli jest, dávno jest tím nazván, a známé bylo, že člověk býti měl, a že se nebude moci souditi s silnějším, nežli jest sám.

Što je već bilo, ime ima; i zna se što je čovjek; i on se ne može parbiti s jačim od sebe.

A poněvadž předsevzetí mnohá rozmnožují marnost, co na tom má člověk?

Što više riječi, to veća ispraznost svega, i koja je od toga korist čovjeku?

Nebo kdo ví, co by bylo dobrého člověku v tomto životě, v počtu dnů marného života jeho, kteříž pomíjejí jako stín? Aneb kdo oznámí člověku, co se díti bude po něm pod sluncem?

Tko zna što je dobro čovjeku u životu njegovu, za ono malo dana koje tako isprazno živi, koji mu prolaze kao sjena? Tko će kazati čovjeku što će biti poslije njega pod suncem?