Psalms 42

Přednímu zpěváku z synů Chóre, žalm vyučující.

(По слав. 41) За първия певец. Маскил на Кореевите синове. Както еленът желае водните потоци, така душата ми желае Теб, Боже!

Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože.

Душата ми жадува за Бога, за живия Бог. Кога ще дойда и ще се явя пред Божието лице?

Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro-liž půjdu, a ukáži se před oblíčejem Božím?

Моите сълзи ми станаха храна ден и нощ, като цял ден ми говорят: Къде е твоят Бог?

Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi říkají každého dne: Kdež jest Bůh tvůj?

Това си припомням и изливам душата си вътре в себе си — как преминавах с множеството и отивах с тях в Божия дом с глас на радост и хваление, с множество, което празнуваше.

Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám, že jsem chodíval s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním, a díkčiněním v zástupu plésajících.

Защо си отпаднала, душо моя? И защо стенеш в мен? Надявай се на Бога, защото аз още ще Го хваля за спасението от лицето Му.

Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu, i hojné spasení tváři jeho.

Боже мой, душата ми е отпаднала в мен; затова си спомням за Теб от йорданската земя и от ермонските височини, от планината Мисар.

Můj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na tě rozpomínám v krajině Jordánské a Hermonské, na hoře Mitsar.

Бездна огласява бездна при шума на Твоите водопади. Всичките Твои вълни и Твои развълнувани води преминаха над мен.

Propast propasti se ozývá k hlučení trub tvých, všecka vlnobití tvá a rozvodnění tvá na mne se svalila.

ГОСПОД ще заповяда милостта Си през деня и песента Му ще бъде с мен през нощта — молитва към Бога на моя живот.

Věřím však, žeť mi udělí ve dne Hospodin milosrdenství svého, a v noci písnička jeho se mnou, a modlitba má k Bohu života mého.

Ще кажа на Бога, моята канара: Защо си ме забравил? Защо ходя опечален от притеснението от врага?

Dím k Bohu silnému, skále své: Pročež jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro ssoužení od nepřítele v smutku mám choditi?

Враговете ми ме подиграват, като че трошат костите ми, като всеки ден ми казват: Къде е Твоят Бог?

Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají nepřátelé moji, říkajíce mi každého dne: Kdež jest Bůh tvůj? [ (Psalms 42:12) Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu; onť jest hojné spasení tváři mé a Bůh můj. ]

Защо си отпаднала, душо моя? И защо стенеш в мен? Надявай се на Бога, защото аз още ще Го хваля; Той е спасение на лицето ми и моят Бог.