Job 30

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Но сега ми се подсмиват по-младите на дни от мен, чиито бащи аз бих отхвърлил на стадото си с кучетата да поставя.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Наистина, за какво ми е силата на ръцете им, в които зрелостта загива?

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Те са измършавели от недоимък и глад и гризат корените на безводната земя, отпреди във пустош и опустошение,

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

между храстите те късат слез и корени на хвойна им е хлябът.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Те бяха изгонени от обществото и викаха по тях като крадец.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Живееха в ужасни долини, в дупки на земята и скалите.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Ревяха между храстите и се събираха под тръни.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Синове на безумни и синове на безименни, те бяха изгонени с бич от земята.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

А сега аз им станах подигравателна песен, да, станах им за приказка.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Те се отвращават от мен, държат се далеч от мен, не се свенят да плюят на лицето ми.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Понеже Бог развързал е въжетата на шатрата и ме е унижил, и те са се разюздали пред мен.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Отдясно ми надигат се изчадия, краката ми изблъскват и гибелните си пътеки против мен прокарват.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Разбиват пътя ми, злощастието ми увеличават без помощник.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Идват като през широк пролом, опустошително връхлитат.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Ужаси насочват се към мен, достойнството ми гонят като вятър и благополучието ми премина като облак.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

И сега душата ми излива се във мен, постигнаха ме скръбни дни.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Нощта пронизва костите ми в мен и болки ме разяждат, не престават.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

С голяма сила дрехата ми се изменя, стяга ме като яката на хитона ми.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

В калта ме е захвърлил и аз съм станал като прах и пепел.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Викам към Теб, но не ми отговаряш, стоя, и ме забелязваш.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Превърнал си се във жесток към мен, със силната Си ръка ме преследваш.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Издигаш ме да яздя вятъра, в гърма на бурята ме разпиляваш —

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

защото зная, че ще ме докараш до смъртта и до дома, определен за всички живи.

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Но в падането си човек не простира ли ръка и в бедствието си не вика ли?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Аз не плаках ли за онзи, който беше в тежки дни, и душата ми не се ли наскърби за сиромаха?

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Добро очаквах — зло дойде; и чаках светлина, но дойде мрак.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Врят вътрешностите ми, не почиват; постигнаха ме скръбни дни.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Вървя скърбящ, без слънце; в събранието ставам, викам.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

На чакалите аз станах брат и на камилоптиците — другар.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Кожата ми почерня на мен и костите ми изгарят от огън.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Арфата ми стана на ридание и флейтата ми — глас на оплаквачи.