Job 14

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Човекът, роден от жена, е краткотраен и пълен със смущение.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Пониква като цвете и се покосява; бяга като сянка и не устоява.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

И върху такъв ли отваряш очите Си и ме довеждаш на съд със Себе Си?

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Кой може да извади чисто от нечисто? Никой!

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Тъй като дните му определени са, числото на месеците му при Теб е, поставил си му граници, които той не може да премине —

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

отвърни от него поглед, за да си почине, докато завърши деня си като наемник.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Защото за дървото има надежда — ако се отсече, отново ще поникне, издънките му няма да престанат.

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

И коренът му ако остарее във земята и пънът му ако умре в пръстта,

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

от дъха на водата пак ще покара и ще пусне клончета като новопосадено.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Но човек умира и прехожда; човек издъхва, и къде е?

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Както водата изчезва от морето и реката пресъхва и се изсушава,

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

така човек ляга и не става. Докато небесата не престанат, те няма да се събудят и няма да станат от съня си.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

О, да би ме скрил в Шеол, да би ме укрил, докато се отвърне гневът Ти, да би ми определил срок и тогава да би си спомнил за мен!

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Ако човек умре, ще оживее ли? През всичките дни на воюването си ще чакам, докато дойде смяната ми.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Ти ще извикаш и аз ще Ти отговоря; ще пожелаеш делото на ръцете Си.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Защото сега броиш стъпките ми. Не бдиш ли над греха ми?

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Престъплението ми е запечатано в торба и Ти пришиваш върху беззаконието ми.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Но планината падайки се разрушава и скалата от мястото си се помества;

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

води изтриват камъните, пороите им отмиват пръстта на земята; и Ти унищожаваш надеждата на човека.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Ти му надвиваш завинаги и той преминава; променяш лицето му и го отпращаш.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Синовете му достигат до почит, но той не знае; унижават се, но той не разбира за тях.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Само тялото му в него ще боли и душата му във него ще скърби.