Job 29

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

وَعَادَ أَيُّوبُ يَنْطِقُ بِمَثَلِهِ فَقَالَ:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

«يَا لَيْتَنِي كَمَا فِي الشُّهُورِ السَّالِفَةِ وَكَالأَيَّامِ الَّتِي حَفِظَنِي اللهُ فِيهَا،

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

حِينَ أَضَاءَ سِرَاجَهُ عَلَى رَأْسِي، وَبِنُورِهِ سَلَكْتُ الظُّلْمَةَ.

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

كَمَا كُنْتُ فِي أَيَّامِ خَرِيفِي، وَرِضَا اللهِ عَلَى خَيْمَتِي،

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

وَالْقَدِيرُ بَعْدُ مَعِي وَحَوْلِي غِلْمَانِي،

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

إِذْ غَسَلْتُ خَطَوَاتِي بِاللَّبَنِ، وَالصَّخْرُ سَكَبَ لِي جَدَاوِلَ زَيْتٍ.

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

حِينَ كُنْتُ أَخْرُجُ إِلَى الْبَابِ فِي الْقَرْيَةِ، وَأُهَيِّئُ فِي السَّاحَةِ مَجْلِسِي.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

رَآنِي الْغِلْمَانُ فَاخْتَبَأُوا، وَالأَشْيَاخُ قَامُوا وَوَقَفُوا.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

الْعُظَمَاءُ أَمْسَكُوا عَنِ الْكَلاَمِ، وَوَضَعُوا أَيْدِيَهُمْ عَلَى أَفْوَاهِهِمْ.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

صَوْتُ الشُّرَفَاءِ اخْتَفَى، وَلَصِقَتْ أَلْسِنَتُهُمْ بِأَحْنَاكِهِمْ.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

لأَنَّ الأُذُنَ سَمِعَتْ فَطَوَّبَتْنِي، وَالْعَيْنَ رَأَتْ فَشَهِدَتْ لِي،

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

لأَنِّي أَنْقَذْتُ الْمِسْكِينَ الْمُسْتَغِيثَ وَالْيَتِيمَ وَلاَ مُعِينَ لَهُ.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

بَرَكَةُ الْهَالِكِ حَلَّتْ عَلَيَّ، وَجَعَلْتُ قَلْبَ الأَرْمَلَةِ يُسَرُّ.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

لَبِسْتُ الْبِرَّ فَكَسَانِي. كَجُبَّةٍ وَعَمَامَةٍ كَانَ عَدْلِي.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

كُنْتُ عُيُونًا لِلْعُمْيِ، وَأَرْجُلاً لِلْعُرْجِ.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

أَبٌ أَنَا لِلْفُقَرَاءِ، وَدَعْوَى لَمْ أَعْرِفْهَا فَحَصْتُ عَنْهَا.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

هَشَّمْتُ أَضْرَاسَ الظَّالِمِ، وَمِنْ بَيْنِ أَسْنَانِهِ خَطَفْتُ الْفَرِيسَةَ.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

فَقُلْتُ: إِنِّي فِي وَكْرِي أُسَلِّمُ الرُّوحَ، وَمِثْلَ السَّمَنْدَلِ أُكَثِّرُ أَيَّامًا.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

أَصْلِي كَانَ مُنْبَسِطًا إِلَى الْمِيَاهِ، وَالطَّلُّ بَاتَ عَلَى أَغْصَانِي.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

كَرَامَتِي بَقِيَتْ حَدِيثَةً عِنْدِي، وَقَوْسِي تَجَدَّدَتْ فِي يَدِي.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

لِي سَمِعُوا وَانْتَظَرُوا، وَنَصَتُوا عِنْدَ مَشُورَتِي.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

بَعْدَ كَلاَمِي لَمْ يُثَنُّوا، وَقَوْلِي قَطَرَ عَلَيْهِمْ.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

وَانْتَظَرُونِي مِثْلَ الْمَطَرِ، وَفَغَرُوا أَفْوَاهَهُمْ كَمَا لِلْمَطَرِ الْمُتَأَخِّرِ.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

إِنْ ضَحِكْتُ عَلَيْهِمْ لَمْ يُصَدِّقُوا، وَنُورَ وَجْهِي لَمْ يُعَبِّسُوا.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

كُنْتُ أَخْتَارُ طَرِيقَهُمْ وَأَجْلِسُ رَأْسًا، وَأَسْكُنُ كَمَلِكٍ فِي جَيْشٍ، كَمَنْ يُعَزِّي النَّائِحِينَ.