Job 7

Nije l' vojska život čovjekov na zemlji? Ne provodi l' dane poput najamnika?

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Kao što trudan rob za hladom žudi, poput nadničara štono plaću čeka,

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

mjeseci jada tako me zapadoše i noći su mučne meni dosuđene.

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Liježuć' mislim svagda: 'Kada ću ustati?' A dižuć se: 'Kada večer dočekati!' I tako se kinjim sve dok se ne smrkne.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

PÓut moju crvi i blato odjenuše, koža na meni puca i raščinja se.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Dani moji brže od čunka prođoše, promakoše hitro bez ikakve nade.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Spomeni se: život moj je samo lahor i oči mi neće više vidjet' sreće!

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Prijateljsko oko neće me gledati; pogled svoj u mene upro si te sahnem.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

Kao što se oblak gubi i raspline, tko u Šeol siđe, više ne izlazi.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

Domu svome natrag ne vraća se nikad, njegovo ga mjesto više ne poznaje.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Ustima ja svojim stoga branit' neću, u tjeskobi duha govorit ću sada, u gorčini duše ja ću zajecati.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Zar sam more ili neman morska, pa si stražu nada mnom stavio?

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Kažem li: 'Na logu ću se smirit', ležaj će mi olakšati muke',

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

snovima me prestravljuješ tada, prepadaš me viđenjima mučnim.

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

Kamo sreće da mi se zadavit'! Smrt mi je od patnja mojih draža.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Ja ginem i vječno živjet neću; pusti me, tek dah su dani moji!

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Što je čovjek da ga toliko ti cijeniš, da je srcu tvojem tako prirastao

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

i svakoga jutra da njega pohodiš i svakoga trena da ga iskušavaš?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

Kada ćeš svoj pogled skinuti sa mene i dati mi barem pljuvačku progutat'?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Ako sam zgriješio, što učinih tebi, o ti koji pomno nadzireš čovjeka? Zašto si k'o metu mene ti uzeo, zbog čega sam tebi na teret postao?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Zar prijestupa moga ne možeš podnijeti i ne možeš prijeći preko krivnje moje? Jer, malo će proći i u prah ću leći, ti ćeš me tražiti, al' me biti neće."

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.