Job 39

Znaš li kako se legu divokoze? Vidje li kako se mlade košute?

Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

Izbroji li koliko nose mjeseci, znaš li u koje doba se omlade?

Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

Sagnuvši se, polegu lanad svoju i breme usred pustinje odlažu,

Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

a kad im porod ojača, poraste, ostave ga i ne vraćaju mu se.

Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

Tko dade divljem magarcu slobodu i tko to oglav skinu njemu s glave?

Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

U zavičaj mu dadoh ja pustinju i polja slana da ondje živuje.

Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

Buci gradova on se podruguje i ne sluša goničevih povika.

Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

Luta brdima, svojim pašnjacima, u potrazi za zeleni svakakvom.

To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

Možeš li slugom učinit' bivola, zadržat' ga noć jednu za jaslama?

Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

Možeš li njega za brazdu prikovat' da ralo vuče po docima tvojim?

Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

Možeš li se osloniti na njega jer je njegova snaga prevelika i prepustit' mu težak svoj posao?

Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

Misliš li tebi da će se vratiti i na gumno ti dotjerati žito?

Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

Krilima svojim noj trepće radosno, iako krila oskudnih i perja.

Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

On svoja jaja na zemlji ostavlja, povjerava ih pijesku da ih grije,

A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

ne mareć' što ih zgazit' može noga ili nekakva divlja zvijer zgnječiti.

Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

S nojićima k'o s tuđima postupa; što mu je trud zaludu, on ne mari.

Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

Jer Bog je njega lišio pameti, nije mu dao nikakva razbora.

Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

Ali kada na let krila raširi, tada se ruga konju i konjaniku.

Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

Zar si ti konja obdario snagom zar si mu ti vrat grivom ukrasio?

Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

Zar ti činiš da skače k'o skakavac, da u strah svakog nagoni hrzanjem?

Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

Kopitom zemlju veselo raskapa, neustrašivo srlja na oružje.

Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

Strahu se ruga, ničeg se ne boji, ni pred mačem uzmaknuti neće.

Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

Na sapima mu zvekeće tobolac, koplje sijeva i ubojna sulica.

Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

Bijesan i nestrpljiv guta prostore; kad rog zasvira, tko će ga zadržat':

S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

na svaki zvuk roga on zarže: Ha! Izdaleka on ljuti boj već njuši, viku bojnu i poklič vojskovođa.

Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

Zar po promislu tvojem lijeće soko i prema jugu krila svoja širi?

Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

Zar se na nalog tvoj diže orao i vrh timora gnijezdo sebi vije?

Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

Na litici on stanuje i noćÄi, na grebenima vrleti visokih.

Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

Odatle na plijen netremice vreba, oči njegove vide nadaleko.

Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

Krvlju se hrane njegovi orlići; gdje je ubijenih, tamo je i on."

Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]