Job 37

Da, od toga i moje srce drhti i s mjesta svoga iskočiti hoće.

Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.

Čujte, čujte gromor glasa njegova, tutnjavu što mu iz usta izlazi.

Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.

Gle, munja lijeće preko cijelog neba - i sijevne blijesak s kraja na kraj zemlje -

Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.

iza nje silan jedan glas se ori: to On gromori glasom veličajnim. Munje mu lete, nitko ih ne priječi, tek što mu je glas jednom odjeknuo.

Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.

Da, Bog gromori glasom veličajnim, djela velebna, neshvatljiva stvara.

Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.

Kad snijegu kaže: 'Zasniježi po zemlji!' i pljuskovima: 'Zapljuštite silno!'

Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.

svakom čovjeku zapečati ruke da svi njegovo upoznaju djelo.

Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.

U brlog se tad zvijeri sve uvuku i na svojem se šćućure ležaju.

Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.

S južne se strane podiže oluja, a studen vjetri sjeverni donose.

Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.

Već led od daha Božjega nastaje i vodena se kruti površina.

Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.

I opet vodom puni on oblake, i sijevat' stanu oblaci munjama;

A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.

kruže posvuda po volji njegovoj, što im naloži, to će izvršiti na licu cijelog kruga zemaljskoga.

Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.

Šalje ih - ili da kazni narode, ili da ih milosrđem obdari.

Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.

Poslušaj ovo, Jobe, umiri se i promotri djela Božja čudesna.

Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?

Znaš li kako Bog njima zapovijeda, kako munju iz oblaka svog pušta?

Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?

Znaš li o čem vise gore oblaci? Čudesna to su znanja savršenog.

A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?

Kako ti gore od žege haljine u južnom vjetru kad zemlja obamre?

Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?

Zar si nebesa s njim ti razapeo, čvrsta poput ogledala livenog?

Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.

DÓe naputi me što da mu kažemo: zbog tmine se ne snalazimo više.

Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.

Zar ćeš mu reći: 'Hoću govoriti'? Ili na propast vlastitu pristati?

Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,

Tko, dakle, može u svjetlost gledati na nebesima što se sja blistavo kada oblake rastjeraju vjetri?

Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.

Sa sjevera k'o zlato je bljesnulo: veličanstvom strašnim Bog se odjenu!

Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.

Da, Svesilnog doseći ne možemo, neizmjeran je u moći i sudu, velik u pravdi, nikog on ne tlači.

Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.

Zato ljudi svi neka ga se boje! Na mudrost oholu on i ne gleda!"