Job 29

Job nastavi svoju besjedu i reče:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

"O, da mi je prošle proživjet' mjesece, dane one kad je Bog nada mnom bdio,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

kad mi je nad glavom njegov sjao žižak a kroz mrak me svjetlo njegovo vodilo,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

kao u dane mojih zrelih jeseni kad s mojim stanom Bog prijateljevaše,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

kada uz mene još bijaše Svesilni i moji me okruživahu dječaci,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

kada mi se noge u mlijeku kupahu, a potokom ulja ključaše mi kamen!

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Kada sam na vrata gradska izlazio i svoju stolicu postavljao na trg,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

vidjevši me, sklanjali bi se mladići, starci bi ustavši stojeći ostali.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Razgovor bi prekidali uglednici i usta bi svoja rukom zatvarali.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Glavarima glas bi sasvim utihnuo, za nepce bi im se zalijepio jezik.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Tko god me slušao, blaženim me zvao, hvalilo me oko kad bi me vidjelo.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Jer, izbavljah bijednog kada je kukao i sirotu ostavljenu bez pomoći.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Na meni bješe blagoslov izgubljenih, srcu udovice ja veselje vraćah.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Pravdom se ja kao haljinom odjenuh, nepristranost bje mi plaštem i povezom.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Bjeh oči slijepcu i bjeh noge bogalju,

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

otac ubogima, zastupnik strancima.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Kršio sam zube čovjeku opaku, plijen sam čupao iz njegovih čeljusti.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Govorah: 'U svom ću izdahnuti gnijezdu, k'o palma, bezbrojne proživjevši dane.'

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Korijenje se moje sve do vode pruža, na granama mojim odmara se rosa.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Pomlađivat će se svagda slava moja i luk će mi se obnavljati u ruci.'

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Slušali su željno što ću im kazati i šutjeli da od mene savjet čuju.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Na riječi mi ne bi ništa dometali i besjede su mi daždile po njima.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Za mnom žudjeli su oni k'o za kišom, otvarali usta k'o za pljuskom ljetnim.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Osmijeh moj bijaše njima ohrabrenje; pazili su na vedrinu moga lica.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Njima ja sam izabirao putove, kao poglavar ja sam ih predvodio, kao kralj među svojim kad je četama kao onaj koji tješi ojađene.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.