Job 16

Job progovori i reče:
A odpovídaje Job, řekl:
"Koliko se takvih naslušah besjeda, kako ste mi svi vi mučni tješioci!
Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
Ima li kraja tim riječima ispraznim? Što te goni da mi tako odgovaraš?
Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
I ja bih mogao k'o vi govoriti da vam je duša na mjestu duše moje; i ja bih vas mog'o zasuti riječima i nad sudbom vašom tako kimat' glavom;
Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
i ja bih mogao ustima vas hrabrit', i ne bih žalio trud svojih usana.
Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
Al' ako govorim, patnja se ne blaži, ako li zašutim, zar će me minuti?
Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
Zlopakost me sada shrvala posvema, čitava se rulja oborila na me.
Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
Ustao je proti meni da svjedoči i u lice mi se baca klevetama.
A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
Jarošću me svojom razdire i goni, škrgućuć' zubima obara se na me. Moji protivnici sijeku me očima,
Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
prijeteći, na mene usta razvaljuju, po obrazima me sramotno ćuškaju, u čoporu svi tad navaljuju na me.
Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
Da, zloćudnicima Bog me predao, u ruke opakih on me izručio.
Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
Mirno življah dok On ne zadrma mnome, za šiju me ščepa da bi me slomio.
Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
Uze me za biljeg i strijelama osu, nemilosrdno mi bubrege probode i mojom žuči zemlju žednu natopi.
Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
Na tijelu mi ranu do rane otvara, kao bijesan ratnik nasrće na mene.
Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
Tijelo sam golo u kostrijet zašio, zario sam čelo svoje u prašinu.
Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
Zapalilo mi se sve lice od suza, sjena tamna preko vjeđa mi je pala.
Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
A nema nasilja na rukama mojim, molitva je moja bila uvijek čista.
Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
O zemljo, krvi moje nemoj sakriti i kriku mom ne daj nigdje da počine.
Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
Odsad na nebu imam ja svjedoka, u visini gore moj stoji branitelj.
Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
Moja vika moj je odvjetnik kod Boga dok se ispred njega suze moje liju:
Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
o, da me obrani u parbi mojoj s Bogom ko što smrtnik brani svojega bližnjega.
Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
No životu mom su odbrojena ljeta, na put bez povratka meni je krenuti.
Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.