Job 14

Čovjek koga je žena rodila kratka je vijeka i pun nevolja.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

K'o cvijet je nikao i vene već, poput sjene bježi ne zastajuć'.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Na takva, zar, ti oči otvaraš i preda se na sud ga izvodiš?

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Tko će čisto izvuć' iz nečista? Nitko!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Pa kad su njegovi dani odbrojeni, kad mu broj mjeseci o tebi ovisi, kad mu granicu stavljaš neprijelaznu,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

skini s njega pogled da počinut' može, poput najamnika da svoj dan uživa.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

TÓa ni drvu nije nada sva propala, posječeno, ono opet prozeleni i mladice nove iz njega izbiju.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Ako mu korijen i ostari u zemlji, ako mu se panj i sasuši u prahu,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

oćutjevši vodu, ono će propupat' i pustiti grane kao stablo novo.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Al' kad čovjek umre, ostaje pokošen, kad smrtnik izdahne, gdje li je on tada?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Može sva voda iz mora ispariti i presahnut' rijeke, isušit posvema',

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

al' čovjek kad legne, ne ustaje više, dok nebesa bude, neće se podići, od sna se svojega probuditi neće.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

O, kad bi me htio skriti u Šeolu, zakloniti me dok srdžba ti ne mine, dÓati mi rok kad ćeš me se spomenuti,

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

- jer, kad umre čovjek, zar uskrsnut' može? - čekao bih te sve dane vojske svoje dok ne bi došao da mi smjenu dadeš.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Zvao bi me, a ja bih se odazvao: zaželio si se djela svojih ruku.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

A sad nad svakim mojim vrebaš korakom, nijednog mi grijeha nećeš oprostiti,

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

u vreći si prijestup moj zapečatio i krivicu moju svu si zapisao.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Vaj! K'o što se jednom uruši planina, k'o što se hridina s mjesta svog odvali,

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

k'o što voda kamen s vremenom istroši, a pljusak bujicom zemlju svu sapere, tako uništavaš nadu u čovjeku.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Oborio si ga - on ode za svagda, nagrđena lica, otjeran, odbačen.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Djecu mu poštuju - o tom ništa ne zna; ako su prezrena - o tom ne razmišlja.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

On jedino pati zbog svojega tijela, on jedino tuži zbog svojeg života."

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.