Job 10

Kad mi je duši život omrznuo, nek' mi tužaljka poteče slobodno, zborit ću u gorčini duše svoje.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
Reću ću Bogu: Nemoj me osudit! Kaži mi zašto se na me obaraš.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
TÓa što od toga imaš da me tlačiš, da djelo ruku svojih zabacuješ, da pomažeš namjerama opakih?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Jesu li u tebe oči tjelesne? Zar ti vidiš kao što čovjek vidi?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Zar su ti dani k'o dani smrtnika a kao ljudski vijek tvoje godine?
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Zbog čega krivnju moju istražuješ i grijehe moje hoćeš razotkriti,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
kad znadeš dobro da sam nedužan, da ruci tvojoj izmaknut ne mogu?
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
Tvoje me ruke sazdaše, stvoriše, zašto da me sada opet raščiniš!
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Sjeti se, k'o glinu si me sazdao i u prah ćeš me ponovo vratiti.
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Nisi li mene k'o mlijeko ulio i učinio da se k'o sir zgrušam?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Kožom si me i mesom odjenuo, kostima si me spleo i žilama.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
S milošću si mi život darovao, brižljivo si nad mojim bdio dahom.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
Al' u svom srcu ovo si sakrio, znam da je tvoja to bila namjera:
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
da paziš budno hoću li zgriješiti i da mi grijeh ne prođe nekažnjeno.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
Ako sam grešan, onda teško meni, ako li sam prav, glavu ne smijem dići - shrvan sramotom, nesrećom napojen!
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
Ispravim li se, k'o lav me nagoniš, snagu svoju okušavaš na meni,
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
optužbe nove na mene podižeš, jarošću većom na mene usplamtiš i sa svježim se četama obaraš.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
Iz utrobe što si me izvukao? O, što ne umrijeh: vidjeli me ne bi,
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
bio bih k'o da me ni bilo nije, iz utrobe u grob bi me stavili.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
Mog su života dani tako kratki! Pusti me da se još malo veselim
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
prije nego ću na put bez povratka, u zemlju tame, zemlju sjene smrtne,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
u zemlju tmine guste i meteža, gdje je svjetlost slična noći najcrnjoj."
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.