II Corinthians 3

Počinjemo li opet sami sebe preporučivati? Ili trebamo li, kao neki, preporučna pisma na vas ili od vas?

Začínáme opět sami sebe chváliti? Zdaliž potřebujeme, jako někteří, schvalujících listů k vám, nebo od vás k jiným?

Vi ste pismo naše, upisano u srcima vašim; znaju ga i čitaju svi ljudi.

List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všickni lidé.

Vi ste, očito, pismo Kristovo kojemu mi poslužismo, napisano ne crnilom, nego Duhom Boga živoga; ne na pločama kamenim, nego na pločama od mesa, u srcima.

Nebo to zjevné jest, že jste vy list Kristův, zpravený skrze přisluhování naše, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na dskách kamenných, ale na dskách srdce masitých.

Takvo pouzdanje imamo po Kristu u Boga.

Doufání pak takové máme skrze Krista k Bohu,

Ne kao da smo sami sobom, kao od sebe, sposobni što pomisliti, nego naša je sposobnost od Boga.

Ne že bychom dostateční byli mysliti něco sami z sebe, jakožto sami z sebe, ale dostatečnost naše z Boha jest.

On nas osposobi za poslužitelje novoga Saveza, ne slova, nego Duha; jer slovo ubija, a Duh oživljuje.

Kterýžto i hodné nás učinil služebníky Nového Zákona, ne litery, ale Ducha. Nebo litera zabíjí, ale duch obživuje.

Pa ako je smrtonosna služba, slovima uklesana u kamenju, bila tako slavna da sinovi Izraelovi nisu mogli pogledati u lice Mojsijevo zbog prolazne slave lica njegova,

A poněvadž přisluhování smrti, literami vyryté na dskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu oblíčeje jeho, kteráž pominouti měla,

koliko li će slavnija biti služba Duha.

I kterakž by tedy ovšem přisluhování Ducha nemělo býti slavné?

Jer ako je služba osude bila slavna, mnogo je slavnija služba pravednosti.

Nebo poněvadž přisluhování pomsty slavné bylo, mnohemť se více rozhojňuje v slávě přisluhování spravedlnosti.

I zbilja, nije ni bilo proslavljeno ono što je u toj mjeri proslavljeno, ako se usporedi s uzvišenijom slavom.

Nebo to, což oslaveno bylo, aniž oslaveno bylo v té částce, u přirovnání převýšené slávy nového přisluhování.

Jer ako je ono prolazno bilo slavno, mnogo je slavnije ovo što ostaje.

Nebo poněvadž to pomíjející slavné bylo, mnohemť více to, což zůstává, jestiť slavné.

Imajući dakle takvo pouzdanje, nastupamo sa svom otvorenošću,

Protož majíce takovou naději, mnohé svobody užíváme,

a ne kao Mojsije koji je stavljao prijevjes na lice da sinovi Izraelovi ne vide svršetak prolaznoga.

A ne jako Mojžíš, kterýž kladl zástření na tvář svou, aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející.

Ali otvrdnu im pamet. Doista, do dana današnjega zastire taj prijevjes čitanje Staroga zavjeta: nije im otkriveno da je u Kristu prestao.

Ale ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnešního dne to zastření v čítání Starého Zákona zůstává neodkryté; nebo skrze Krista toliko se odnímá.

Naprotiv, kad god se čita Mojsije, do danas prijevjes zastire srce njihovo.

Protož až do dnešního dne, když se čtou knihy Mojžíšovy, zastření jest položeno na jejich srdci.

Ali kad se Izrael obrati Gospodinu, skinut će se prijevjes.

Než jakž by se obrátilo ku Pánu, odňato bude zástření.

Gospodin je Duh, a gdje je Duh Gospodnji, ondje je sloboda.

Nebo Pán Duch jest, a kdež jest Duch Páně, tuť i svoboda.

A svi mi, koji otkrivenim licem odrazujemo slavu Gospodnju, po Duhu se Gospodnjem preobražavamo u istu sliku - iz slave u slavu.

My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.