Psalms 42

(По слав. 41) За първия певец. Маскил на Кореевите синове. Както еленът желае водните потоци, така душата ми желае Теб, Боже!

Přednímu zpěváku z synů Chóre, žalm vyučující.

Душата ми жадува за Бога, за живия Бог. Кога ще дойда и ще се явя пред Божието лице?

Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože.

Моите сълзи ми станаха храна ден и нощ, като цял ден ми говорят: Къде е твоят Бог?

Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro-liž půjdu, a ukáži se před oblíčejem Božím?

Това си припомням и изливам душата си вътре в себе си — как преминавах с множеството и отивах с тях в Божия дом с глас на радост и хваление, с множество, което празнуваше.

Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi říkají každého dne: Kdež jest Bůh tvůj?

Защо си отпаднала, душо моя? И защо стенеш в мен? Надявай се на Бога, защото аз още ще Го хваля за спасението от лицето Му.

Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám, že jsem chodíval s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním, a díkčiněním v zástupu plésajících.

Боже мой, душата ми е отпаднала в мен; затова си спомням за Теб от йорданската земя и от ермонските височини, от планината Мисар.

Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu, i hojné spasení tváři jeho.

Бездна огласява бездна при шума на Твоите водопади. Всичките Твои вълни и Твои развълнувани води преминаха над мен.

Můj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na tě rozpomínám v krajině Jordánské a Hermonské, na hoře Mitsar.

ГОСПОД ще заповяда милостта Си през деня и песента Му ще бъде с мен през нощта — молитва към Бога на моя живот.

Propast propasti se ozývá k hlučení trub tvých, všecka vlnobití tvá a rozvodnění tvá na mne se svalila.

Ще кажа на Бога, моята канара: Защо си ме забравил? Защо ходя опечален от притеснението от врага?

Věřím však, žeť mi udělí ve dne Hospodin milosrdenství svého, a v noci písnička jeho se mnou, a modlitba má k Bohu života mého.

Враговете ми ме подиграват, като че трошат костите ми, като всеки ден ми казват: Къде е Твоят Бог?

Dím k Bohu silnému, skále své: Pročež jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro ssoužení od nepřítele v smutku mám choditi?

Защо си отпаднала, душо моя? И защо стенеш в мен? Надявай се на Бога, защото аз още ще Го хваля; Той е спасение на лицето ми и моят Бог.

Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají nepřátelé moji, říkajíce mi každého dne: Kdež jest Bůh tvůj? [ (Psalms 42:12) Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu; onť jest hojné spasení tváři mé a Bůh můj. ]