Nehemiah 5

И се надигна голям вик от народа и от жените им против братята им, юдеите.

Byl pak pokřik veliký lidu i žen jejich na bratří jich Židy.

И имаше такива, които казваха: Ние, синовете ни и дъщерите ни сме мнозина, затова нека ни се даде жито да ядем и да живеем!

Nebo někteří pravili: Synů a dcer máme tak mnoho, že za ně obilé jednáme, abychom jísti a živi býti mohli.

А имаше и такива, които казваха: Ние заложихме нивите си и лозята си, и къщите си, за да ни се даде жито заради глада.

Jiní opět pravili: Pole svá i vinice své, a domy své zzastavovati musíme, abychom obilé jednati mohli v hladu tomto.

Имаше и такива, които казваха: Срещу нивите и лозята си ние взехме пари назаем за царския данък.

Jiní ještě pravili: Musíme vypůjčiti peněz, abychom dali plat králi, na svá pole i vinice své,

Но сега, нашите тела са като телата на братята ни, нашите деца са като техните деца. И ето, ние ще трябва да даваме синовете си и дъщерите си на работа като роби, и някои от дъщерите ни са вече заробени, а ние сме безсилни да ги откупим, защото нивите и лозята ни са на други.

Ješto aj, jakož tělo bratří našich, tak těla naše, jakož synové jejich, tak i synové naši. A však my musíme podrobovati syny své a dcery své v službu, a některé již ze dcer našich podrobeny jsou, a nemůžeme s nic býti, poněvadž pole naše a vinice naše drží jiní.

И когато чух вика им и тези думи, много се разгневих.

Protož rozhněval jsem se velmi, když jsem slyšel křik jejich a slova taková.

И размислих в себе си и се скарах с благородните и първенците, и им казах: Вие вземате лихва всеки от брат си! И свиках против тях голямо събрание и им казах:

I uložil jsem v srdci svém, abych domlouval přednějším a knížatům, řka jim: Vy jste ti, jenž obtěžujete jeden každý bratra svého. I svolal jsem proti nim shromáždění veliké.

Ние според силата си изкупихме братята си, юдеите, които бяха продадени на езичниците. А вие сами ли ще продадете братята си? Или те да се продадат на нас? А те мълчаха и не намериха отговор.

A řekl jsem jim: My vyplacujeme bratří své Židy, kteříž prodáni byli pohanům, podlé možnosti naší. Což vy zase prodávati máte bratří vaše, anobrž což je sobě prodávati budete? Kteřížto umlkli a nenalezli odpovědi.

И аз казах: Не е добро това, което правите. Не трябва ли да ходите в страха на нашия Бог, за да не сме за присмех на езичниците, нашите врагове?

Řekl jsem dále: Není to dobře, což děláte. Zdali v bázni Boha našeho nemáte choditi raději než v pohanění pohanů, nepřátel našich?

Но и аз, братята ми и слугите ми, сме им заели пари и жито, но моля ви, нека оставим тази лихва!

I já také s bratřími svými a s služebníky svými mohl bych bráti od nich peníze aneb obilé, a však odpusťme jim medle ten dluh.

И така, върнете им още днес нивите им, лозята им, маслините им и къщите им, а също и една стотна част от парите и от житото, от виното и от маслиненото масло, които сте им заели.

Navraťte jim, prosím, ještě dnes pole jejich, vinice jejich, zahrady olivové jejich i domy jejich, i ten stý díl peněz, obilé, vína i oleje, kterýž od nich béřete.

Тогава те казаха: Ще ги върнем и нищо няма да искаме от тях. Както казваш, така ще направим. Тогава повиках свещениците и ги заклех, че ще направят според това обещание.

Odpověděli: Navrátíme, aniž čeho od nich vyhledávati budeme; tak učiníme, jakž ty pravíš. Tedy svolav kněží, zavázal jsem je přísahou, aby tak učinili.

Отърсих още и пазвата си и казах: Така да отърси Бог от къщата му и от труда му всекиго, който не изпълни това обещание! Да, така да бъде отърсен и изпразнен! И цялото събрание каза: Амин! И прославиха ГОСПОДА. И народът постъпи според това обещание.

Vytřásl jsem také podolek svůj, a řekl jsem: Tak vytřes Bůh každého muže, kdož by nenaplnil slova tohoto, z domu jeho, z úsilí jeho, a tak buď vytřesený a prázdný. I řeklo všecko shromáždění: Amen, a chválili Hospodina. I učinil lid tak.

И от времето, когато царят ме назначи за областен управител над тях в юдовата земя, от двадесетата година до тридесет и втората година на цар Артаксеркс, дванадесет години, аз с братята си не съм вземал заплатата на областен управител.

Anobrž také ode dne, v němž jsem postaven, abych byl vývodou jejich v zemi Judské, od léta dvadcátého až do léta třidcátého druhého Artaxerxa krále, za dvanácte let, ani já ani bratří moji pokrmu knížecího jsme nejedli,

А предишните областни управители, които бяха преди мен, бяха налагали товар на народа и бяха вземали от тях хляб и вино, освен четиридесет сикъла сребро. И слугите им бяха господарували над народа. Но аз не правех така, понеже се боях от Бога.

Ješto vývodové prvnější, kteříž byli přede mnou, obtěžovali lid, berouce od nich chléb a víno mimo čtyřidceti lotů stříbra. Nadto i služebníci jejich ssužovali lid, čehož jsem já nečinil, boje se Boha.

И също помагах в работата на тази стена; и нива не купихме; и всичките ми слуги бяха събрани там за делото.

Alebrž také i při opravování zdi pracoval jsem, aniž jsme skupovali rolí, ano i všickni služebníci moji byli tu shromážděni k dílu.

И юдеите и първенците, сто и петдесет мъже освен онези, които идваха при нас от народите около нас, бяха на трапезата ми.

Přesto Židé a knížat půl druhého sta osob, a kteříž přicházeli k nám z národů okolních, jídali u stolu mého.

А това, което се готвеше всеки ден, беше едно говедо, шест избрани овце и птици се готвеха за мен, а веднъж на десет дни имахме изобилно всякакво вино. И при всичко това аз не поисках заплатата на областен управител, защото робството тежеше силно върху този народ.

Pročež strojívalo se toho na každý den jeden vůl, šest ovec výborných, též i ptáci byli mi strojeni, a v jednom z desíti dnů všelijakého vína dávalo se dosti. Však s tím se vším pokrmu knížecího nežádal jsem, nebo těžká poroba vzložena byla na lid ten.

Помни ме, Боже мой, за добро заради всичко, което съм сторил за този народ!

Budiž pamětliv na mne, Bože můj, k dobrému, což jsem pak koli činil při lidu tomto.