Job 6

Тогава Йов отговори и каза:

Odpovídaje pak Job, řekl:

О, да би се претеглила моята печал и да би се поставила с нея на везните и злочестината ми!

Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

Защото тогава тя би била по-тежка от пясъка на моретата — затова думите ми са били необмислени.

Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

Защото стрелите на Всемогъщия са вътре в мен и духът ми от отровата им пие; Божиите ужаси се опълчват против мен.

Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

Дивото магаре реве ли при тревата; или говедото мучи ли при храната си?

Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

Яде ли се безвкусното без сол и има ли вкус в белтъка на яйцето?

Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

Душата ми отказваше да ги докосне, те ми станаха като безвкусното ми ястие.

Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

О, да би ми се изпълнила молбата, да ми дадеше Бог копнежа ми!

Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

Да благоволеше Бог да ме смаже, да отпуснеше ръката Си и да ме отсечеше!

Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

Това щеше да ми бъде още утеха и щях да се радвам в безжалостна скръб, че не отрекох думите на Светия.

Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

Каква е силата ми, че да издържа и какъв е краят ми, че да удължа живота си?

Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

Силата ми сила каменна ли е и плътта ми бронз ли е?

Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

Не изчезна ли в мен помощта ми и не се ли отдалечи от мен избавлението?

Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

На наскърбения трябва съжаление от приятеля му, иначе ще остави страха от Всемогъщия.

Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

Братята ми постъпиха измамно като поток, като пороите на потоците, които отминават,

Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

които са мътни от леда и в които се крие снегът.

Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

Когато се стопли, пресъхват, когато е горещо, изчезват от мястото си.

V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

Кервани се отклоняват от пътя им, отиват в пустошта и загиват.

Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

Теманските кервани гледаха, савските пътници се надяваха на тях.

To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

Опозориха се в надеждата си, дойдоха там и се посрамиха.

Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

Сега и вие станахте никакви — видяхте ужас и се уплашихте.

Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

Казах ли аз: Донесете ми! — или: Дайте ми дар от имота си! —

Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

или: Избавете ме от ръката на притеснителя! — или: Изкупете ме от ръката на насилниците?

Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

Поучете ме, и аз ще млъкна; покажете ми в какво съм се заблудил.

Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

Колко са здрави правите думи, но какво изобличава вашето изобличение?

Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

Смятате ли да изобличите думи? Говоренето на отчаяния е на вятъра!

Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

Вие бихте хвърлили жребий за сирачето и бихте се пазарили за приятеля си.

Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

А сега, благоволете да ме погледнете, защото аз няма да ви лъжа в лицето.

A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

Обърнете сега; нека няма неправда! Да! Обърнете се — правдата ми все още стои!

Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

Има ли неправда на езика ми? Не може ли небцето ми да различи лошото?

A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?