Job 3

След това Йов отвори устата си и прокле деня си.

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

И Йов заговори и каза:

Nebo mluvě Job, řekl:

Да погине денят, в който се родих, и нощта, в която се каза: Зачена се мъжко!

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Мрак да бъде онзи ден; да не го зачита Бог отгоре и да не изгрее на него светлина!

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Да го обладаят тъмнина и смъртна сянка, да го покрие облак, да го ужаси тъмата на деня!

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Онази нощ — тъмнина да я обладава, да не се радва между дните на годината, да не влезе в числото на месеците!

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Ето, безплодна да бъде онази нощ, да не влезе в нея ликуване!

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Да я прокълнат онези, които кълнат деня, онези, които са изкусни да събудят Левиатан.

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Да потъмнеят звездите на здрача й, да чака светлина и да я няма и да не види лъчите на зората;

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

защото не затвори вратата на майчината ми утроба и не скри страданието от очите ми.

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Защо не умрях още от утробата и не издъхнах, щом излязох от корема?

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Защо ме приеха коленете и защо — гърдите, за да суча?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Защото сега щях да лежа и да почивам, щях да спя, тогава щях покой да имам —

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

с царе и съветници земни, които съградиха си развалини,

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

или с князе, които имаха и злато, и къщите напълниха си със сребро.

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

Или като скрито мъртвородено не щеше да ме има, като децата, които не са видели светлина.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Там безбожните престават да вилнеят и уморените там си почиват.

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Там пленените са на спокойствие и гласа на угнетителя не чуват.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

Там са малък и голям; и слугата е свободен от своя господар.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Защо се дава светлина на страдащия и живот — на огорчените в душата,

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

които за смъртта копнеят, но я няма; от имане скрито повече я търсят,

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

и се радват до ликуване и веселят се, щом намерят гроба;

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

на човека, чийто път е скрит, и когото Бог е оградил, затворил?

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Защото още преди хляба ми въздишката ми идва и стенанията ми като вода се леят.

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

Защото онова, от което се боях, ме връхлетя и онова, от което се ужасявах, ми се случи.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Нямам мир, нито почивка, нито покой, и дойде беда.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.