II Corinthians 3

Пак ли започваме да се препоръчваме? Или и ние, както някои, имаме нужда от препоръчителни писма до вас или от вас?

Začínáme opět sami sebe chváliti? Zdaliž potřebujeme, jako někteří, schvalujících listů k vám, nebo od vás k jiným?

Вие сте нашето писмо, написано в сърцата ни, узнавано и прочитано от всички хора;

List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všickni lidé.

и става явно, че вие сте Христово писмо, произлязло чрез нашето служение, написано не с мастило, а с Духа на живия Бог, не на плочи от камък, а на плочи от плът – на сърцето.

Nebo to zjevné jest, že jste vy list Kristův, zpravený skrze přisluhování naše, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na dskách kamenných, ale na dskách srdce masitých.

И ние имаме такава увереност спрямо Бога чрез Христос;

Doufání pak takové máme skrze Krista k Bohu,

не че ние сме способни от само себе си да съдим за нещо като от нас си, но нашата способност е от Бога,

Ne že bychom dostateční byli mysliti něco sami z sebe, jakožto sami z sebe, ale dostatečnost naše z Boha jest.

който ни направи способни да бъдем служители на нов завет – не на буквата, а на Духа; защото буквата убива, а Духът оживотворява.

Kterýžto i hodné nás učinil služebníky Nového Zákona, ne litery, ale Ducha. Nebo litera zabíjí, ale duch obživuje.

Но ако служенето на онова, което докарва смърт, написано с букви, издълбани на камък, стана с такава слава, че израилевите синове не можеха да гледат Мойсей в лице заради блясъка на лицето му, който преминаваше,

A poněvadž přisluhování smrti, literami vyryté na dskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu oblíčeje jeho, kteráž pominouti měla,

как служенето на Духа няма да бъде с по-голяма слава?

I kterakž by tedy ovšem přisluhování Ducha nemělo býti slavné?

Защото, ако служенето на онова, което докарва осъждане, стана със слава, служенето на онова, което докарва правда, го надминава много повече по слава.

Nebo poněvadž přisluhování pomsty slavné bylo, mnohemť se více rozhojňuje v slávě přisluhování spravedlnosti.

Защото и онова, което е било прославено, не е било прославено в това отношение, поради славата, която превъзхожда.

Nebo to, což oslaveno bylo, aniž oslaveno bylo v té částce, u přirovnání převýšené slávy nového přisluhování.

Защото, ако преходното беше със слава, колко повече ще бъде в слава трайното!

Nebo poněvadž to pomíjející slavné bylo, mnohemť více to, což zůstává, jestiť slavné.

И така, като имаме такава надежда, пристъпваме с голямо дръзновение

Protož majíce takovou naději, mnohé svobody užíváme,

и не сме като Мойсей, който слагаше покривало на лицето си, за да не могат израилевите синове да гледат края на това, което преминаваше.

A ne jako Mojžíš, kterýž kladl zástření na tvář svou, aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející.

Но техните умове бяха заслепени. Защото и до днес същото това покривало стои при прочитането на Стария Завет, като не се открива, защото то се отмахва в Христос.

Ale ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnešního dne to zastření v čítání Starého Zákona zůstává neodkryté; nebo skrze Krista toliko se odnímá.

Но и до днес при прочитането на Мойсей покривало лежи на сърцето им,

Protož až do dnešního dne, když se čtou knihy Mojžíšovy, zastření jest položeno na jejich srdci.

но когато Израил се обърне към Господа, покривалото се отмахва.

Než jakž by se obrátilo ku Pánu, odňato bude zástření.

А Господ е Духът; и където е Господният Дух, там е свобода.

Nebo Pán Duch jest, a kdež jest Duch Páně, tuť i svoboda.

А ние всички, с открито лице, гледайки като в огледало Господната слава, биваме преобразявани в същия образ от слава в слава, като от Господния Дух.

My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.